Bojisa Mavilič: Z jednoho kusu

M. seděla ve vlaku a spala. Vlastně už nespala, i když navenek to tak vypadalo. Přemýšlela. Do uší jí Lou Reed zpíval:"such a perfect day..." a M. přemýšlela o dnešku. O praxi, o tvůrčím psaní, o cestě vlakem s Peťou a Jiříkem... Ale o tvůrčím psaní nejvíc.
"Pingpongovým" nápadem byla vyloženě nadšena. Ani ji příliš nepřekvapilo, když si vylosovala, že má s tím textem začít. Vlastně to věděla předem, že to padne na ni. Tušila to.Už když odcházela ze školy, uvažovala o prvních větách. Nezapamatovala si je. Ale ví, že bylo krásné nebe - oranžovo zlatý západ slunce a tmavěmodrošedé mraky. Připomínalo jí zlaté lilie na královské modři - vznešenost sama. M. se ráda dívala na oblohu. Kdykoliv mohla, tak ji fotila - snažila se zachytit nezachytitelné Jen málo těch nebeských fotek se jí podařilo. Asi tak 2.
Když ve Zlíně na zastávce čekala na jednatřicítku, viděla padat hvězdu. Přesně ve 20:12. Chtěla si to zapamatovat, byla to teprv čtvrtá padající hvězda v jejím životě...

Noc, do níž se Kryštof narodil, zářila bengálskými ohni. Když řekli jeho otci, že má konečně syna, on - po třech holkách štěstím bez sebe - s jásotem otevřel šampaňské, čímž zmátl ostatní hosty onoho silvestrovského večírku (bylo totiž asi půl hodiny před okamžikem, kdy se jásá a střílí šampaňským).
A tak zatímco Kryštof nešťastně křičel vyčerpané matce v porodnici do tváře, na nebi se rozstřikovaly neuvěřitelné pestrobarevné květy na oslavu dalšího odškrknutého roku oddělujícího svět od začátku tisíciletí.
Tisíciletí naděje, říkali jedni.
Tisíciletí strachu, říkali jiní.
Taky se říkalo - tisíciletí, které se už nenarodí.
Tisíciletí, za jehož zrození budu zodpovědný i já, přeložil si Kryštof o mnoho později.

Dnes měla M. zvláštní sen.
Zdálo se jí o domě, v němž až donedávna bydlela a do nějž se teď, v době ničivých povodní, vrátila.
Viděla se, jak v dětském pokoji ze skříně vytahuje svetry, trička, kalhoty, bundy, kabáty a všechno ostatní své oblečení.
Věděla, že ji čeká dlouhá cesta. Snažila se připravit na jakékoli počasí.
"Musím si vzít jenom to nejlepší, nebudu mít sílu nést sebou zbytečnosti - do zimy ty nejteplejší ponožky, bundu a pevné boty. Dobré boty jsou základ -", usmála se - "přemýšlím jako Milan, ten taky vždycky hledal, do čeho by se obul." (Ale nesešlape snad člověk prchající sám před sebou všechny boty, které sežene?)
Dnes ráno se M. probouzela s představou mohutné chladivé hory a s pocitem nesmírné tíhy. Pamatovala si však jen na nutnost (a od nynějška provždy zároveň možnost) správně si vybrat.
O tom, že se jí svět brzy převrátí nohama vzhůru, zatím nepřemýšlela.
Vlastně ani nemohla.

"Začal jsem žít ve snu..." řekl, probuzený.
Dlaněmi si přejel přes obličej a chvíli tak zůstal, oči zavřené; skrze škvíry mezi prsty se pak unaveně rozhlížel po pokoji.
V TOMHLE MĚSTĚ UŽ DLOUHO NEVYDRŽÍM!
Prudce se převalil na břicho a zabořil hlavu do polštáře, aby aspoň trochu přidusil sténání a výkřiky, které děsily i jej samého. Na kolejích, kde Kryštof bydlel, jsou totiž stěny pokojů průsvitné jak papír a o různá představení stínového divadla zde nikdy není nouze.

Ranní inverze stlačuje město a brání v rozhledu. Duševním zrakem však mohu obsáhnout tu nevídanost - tam někde nahoře je modrá obloha, prozářená sluncem. Jenže já se dusím tady dole... A to je polovina prosince! Atmosféra je kromě exhalací prosycena nepříjemnou depresí - pořád stejné pološero znemožňuje odlišovat etapy "ráno, poledne, večer". V tuto chvíli chce se zvolat:"Hnusné město! Pryč odsud!" Jenže kam? Bude to jinde lepší? (Ostatně sám před sebou člověk stejně neuteče!)
Nezbývá, než si vytvořit únikový koridor z šedé reality. (Pozor na probuzení! Může skončit těžkou kocovinou v podobě lehkého šílenství.)

...Kryštofa to napadlo o víkendu. Když mrzlo a byl sníh. Pokusí se o ten únik. Ale ne sám. Měl přítele, kterého si vážil. Oba věděli, že přátelství dvou takřka dospělých mužů znamená hodně, možná víc než láska, i když ta teď Kryštofovi chyběla...
...vyšli v pondělí, na začátku noci. Všechno vypadalo úplně jinak: pršelo, drobně, ale stále, bylo teplo a sníh se držel jen v příkopech. Nejdřív šli dlouho mlčky, ale věděli, o čem začnou mluvit. Když procházeli loukami za městem, mluvili o tom. Mluvili o té zvláštní vůni, která byla ve vzduchu. V prosinci, ale bylo cítit jaro. Oba četli Foglarovky, tak o tom nemohli nemluvit. Vzpomínali, jak každý rok, vždycky, když bylo prvně cítit ve vzduchu tuhle zvláštní vlhkost, vyráželi kamkoliv za Hradec. Taky si řekli, že se letos vlastně viděli jen párkrát...
...šli. Šli a věděli. Věděli spousty věcí a mluvili. O nich. Mluvili o vážných věcech. Ale bez pocitu, že něco řeší a že říkají nějaké moudrosti. Připadali si najednou staře. Starší než 21 let. Anebo si připadali jako jednadvacetiletí, ale přišlo jim to dost. Věděli, že je to jenom pro teď, pro to, o čem mluví. Mluvili o válce a zbraních. O lidech a o městě. Hovořili o povrchních věcech s hlubokým zápalem. Asi to oba chtěli. Pak mluvili o ženách a o manželství. Nepřišlo jim to hloupé...
...jak procházeli lesem, bylo jim dobře. Byla úplná tma, pršelo a bylo teplo. Věděli, že ještě kus cesty je čeká. Oba toho měli hodně na srdci, ale mluvili potichu. Všude byl klid. (Kryštof si najednou vzpomněl, jak viděl téměř před rokem, 1.ledna, včelu.) Rozebírali další důležité věci. Školu, vojnu, práci. Oba chtěli, aby se jim splnily jejich sny...
...přišli na břeh rybníka. Stáli uprostřed lesů. Docela daleko (9 km se jim tak dneska zdálo) od města. Oba cítili tu nejobyčejnější symboliku, která ale zatraceně fungovala. Kryštof vytáhl z tlumoku pár třísek, nasbírali pokud možno jen vlhké (ne mokré) dříví. Rozdělali oheň a zahalili se do plášťů. Drobně mrholilo. Opékali si salám a hráli na harmoniku. Kryštof si ubalil cigaretu. Co chvíli zapraskala na hladině ledová kra. Bylo jim zase dobře. Hráli si na kanadské dřevorubce. Byli daleko od města. Oba cítili tu nejobyčejnější symboliku, která ale zatraceně fungovala...
...slíbili si, že tenhle vánoční oheň budou opakovat. Každý rok, až do stáří...
...Kryštof měl strach, že tohle bude jediný pěkný zážitek z letošního konce roku. Když se stará noc přelomila v nový den, vydali se nazpátek. Přece jen je čekal kousek cesty. Šli, oba toho hodně věděli, ale šli už mlčky...
...vzpomněl si na to o víkendu. Chtěl najít únik. Ten týden unikal pořád, i jinam...

A taky M. (=Em?) unikala.
Musím se nějak dostat z toho stavu. Než přijde M. Nesmí mě vidět takovou - jako v plavání - plavu v tom, co mě zaplavuje (zevnitř i zvenku) a nepřemýšlím ani o vodě, ani o sobě, ani o tom, co přichází po vodě... Je to minimální úsilí, abych se neutopila.
"one love, one life", zpívají U2 - musela nechat přeřvat sebe muzikou, aby se neutopila.
(Nesnesitelná lehkost bytí:) Znova má pocit, že vidí souvislosti (i to nevyřčené), že se jí všechno týká (i to nevyřčené). Kolikrát to zažila? Jednou...? () Bylo to všechno přesně takové - pořád stejné, nekonečně jiné - ohromně klidné a jisté (vlastně věděli), nabité nevyzpytatelným chvěním a nečekaností (co mohli vědět?) - čas, který předhání a dobíhá sám sebe - čas v mezičase a meziprostoru - není možný TAKOVÝ ČAS v tento čas! (Století míjení.)
Těkání. Snažila se hledat ve věcech, které měla doma. To tě zničí! Ne, všechno je tak, jak má být.
"Jak to?" ptal se poněkud překotně a tedy zřejmě upřímně. Usmála se na něj a sklopila oči: "Neptej se tak. Vím, že toho hodně říkám, i když nemluvím." Toho večera si pak dlouho a dlouze prohlížela svou tvář v zrcadle. Slyšela ticho nabité "informacemi". "Vzduch se potí," říkali jako děti. "A taky křičí," napadlo ji. Vzduch nabitý hvězdičkami křičícího ticha.

Koleje. Každý si nosí svůj vypůjčený klíček. Vypůjčený klíček od vypůjčeného pokoje, o němž předpokládá, že bude jiný než ten jeho, jiný než všechny ty ostatní, jeho pokoji tolik podobné. Každý si jde za tou svojí nadějí cizího (a nového) pokoje a tak se, ve dlouhých chodbách anonymních vůní, zvuků a vzkazů, zdravíme a míjíme. Století míjení.
Ne vždycky! Samozřejmě. Je to jedna z forem úniků, těch kolejních.

Nedávám telefonní číslo, abych nemusela čekat... (čekám stejně vzkazy) - Sen, v němž se brodím chodbou plnou B-komplexů (aby mi neopadaly vlasy a nesloupala se tvář) pro vzkaz, který není. Slyším volání, své jméno. Někdo volá mé jméno! (To už se dlouho nestalo) Probouzím se - čekám telefon a abych nemusela čekat, odcházím. Vracím se a jdu si pro vzkazy, které nejsou. (Století míjení). Nevydržím na koleji...
Vycházím před budovy a chvíli se v dřepu dívám na světla. Můj křik ale zní do tmy směrem, v němž doufám tušit tebe. "...áááá..." rozlehlo se po sídlišti; volala z posledních zbytků víry, že uslyšíš.

Koleje. Na plotýnkách už se sehřívají polévky nebo těstoviny a ona staví teprve na čaj pro poctění nového dne:"Poručit srdci ať..." zkouší chodba svůj hlas, hlasem kteréhosi ze sousedů; ta chodba, co byla v noci plná B-komplexů.

Pak sedím na schodech. Sedím spolu s M. S ní jsem u Kryštofa.
Přemýšlím kunderovsky o okamžiku, z něhož se narodily moje postavy.
Sedávání na schodech. Holčičí sezení. S cigaretou. Světla tam, a tady...

Kryštof se vysvlékl do naha a stoupl si před zrcadlo. Díval se do svých očí a přemýšlel nad smutkem spojujícím jeho schizofrenickou duši:"Já jsem Kryštof," řekl nahlas.
"Já jsem slovo," řeklo zrcadlo.
"Já jsem živé slovo. Já jsem příběh," řeklo zrcadlo.
"Já jsem Kryštof," řeklo zrcadlo.
(Nepřítel světla již vykružoval své soustředné kružnice - ucítil pohyb a byl tu.)
Voda pokrývala celou podlahu. Sahala Kryštofovi do výšky kotníků. Zatopené kachle si pohrávaly se světlem. I horní místnost byla prosycena vodou ze všech zurčících kohoutků.
KAP, KAP, CINK, ŤUK - kapala voda ze stropu, doprovázena neznámým echem.
"Zamilovala jsem se." (Kryštof.)
"Zamilovala jsem se." (Échó.)
"Zamilovala jsem se." (Zrcadlo.)
Slunce opět pronikalo zataženými roletami. Hutné provazce paprsků - Boží prsty - se dotýkaly věcí uvnitř zatopeného pokoje.
"Já jsem Kryštof," zašeptal Kryštof.
KAPkap - KAPkap - KAPkap - KAPkap (Échó).
Zrcadlo:
"Každý je jiný, každý krok vedle je smrt.
Noc, kdy jsem se narodil, byla má smrt. Ó, jaká krása.
Polovina prosince. Ráno, poledne, večer. Čas. Jsou jen ve mně.
1.ledna, smutek, ona - jsou jen ve mně.
Moje srdce je horké jak rozehřátá plotýnka, on. Kam si schovám velká slova a jejich řetězce?
Jsem Kryštof."

"Já....... Já....... Já jsem Kryštof," zašeptal jsem.
Kryštof omdlel. Pomalu, pomalu - pomalu padal k zemi. Pronikal a přerušoval paprsky slunce. KŘACH. Rozbil akvárium.
Je slyšet tělem rozřezávaný vzduch.
ŠPLOUCH, ŠPLOUCH - rozvířila se hladina.

Dnes měla M. velmi živý sen. Byla mořskou rybou. Nejprve cítila radost a opájela se hbitostí svého pohybu. Plavala chvíli kolem nádherného korálového útesu, chvíli se nechala volně unášet proudem. Hned měnila směr doleva, hned zas doprava. Kdyby nebyla rybou, zpívala by si o svobodě a rychlosti mořských ryb.
Byla tu však sama. Zdálo se jí, že je jediná, poslední ryba v celém moři. Opuštěná v nekonečné rozlehlosti vod. Kdyby nebyla rybou, zpívala by píseň o smutku a samotě, o prázdném moři. Když přišla bouře, nebe bušilo do hladiny svými blesky, moře burácelo. Jedna z obrovských vln vymrštila M. do chladného vzduchu. Než dopadla zpátky do vody, všimla si vetché bárky zmítající se mezi víry. Muži, kteří se v ní plavili, se zoufale snažili vyvést ji z té pohromy. Křičeli strachem.
Jeden z nich však klidně spal v koutku na zádi.
Zanedlouho se moře ztišilo. U M. se objevila krásná žlutá ryba s rudými skvrnami a promluvila k ní takto: "Jsem ten, který spal v koutku na zádi. Přál bych si zůstat tu s tebou. Jestli chceš, budu tišit každou bouři."

Dnes ráno se Miriam probudila s tlukoucím srdcem. Vždycky si přála prožít nějaký zázrak. Teď doufala - měla skoro jistotu, že to brzy přijde.

Procházel kolem velikého okna na chodbě. Zastavil se a zadíval se do tmy. Uviděl před sebou svůj obraz. Zase? Viděl svou postavu, ale ne svou tvář, své oči.
"Já jsem Kryštof," řekl, jako tehdy.
"Podívej se za sebe...," dalo se s ním do řeči okno. Měl ohromující schopnost rozprávět s věcmi. Zaostřil zrak a prohlédl sklem. Spatřil Bílou věž, katedrálu a dole, úplně dole... BLIKblik, BLIKblik, BLIKblik - Semafory. Za sklem prostor, před ním on sám. Před a přece za.

Prostor se zlomí o slovo.
S úsměvem vyřknuté
mučivé svědectví,
Svědectví poslovo.

Vzpomněl si na hloupý verš a zahlédl, že se usmívá. Pak si uvědomil: svou tvář vlastně nevidí.
BLIKblik BLIKblik "Takhle jsi je ještě neviděl, viď?" Uvědomil si nesnesitelnou lehkost Eminých slov.
KAPkap KAPkap ...Napadlo ho. Voda? Krev?
Poté se mu všechno slilo v moře obrazů. Kryštof, já Kryštof, Já, Em, Ona, obrovské blikající akvárium s krásnou žlutou rybou s rudými skvrnami. A zase Ona, Em, Kryštof, já...
Byl Kryštofem, aby mohl být s Em.
Byl sebou, aby mohl být s Ní.
Zítra v tom chtěl mít jasno.

Před oknem byl jeho obraz, tedy to, co je. Zaostřil zrak, prohlédl ven. Pršelo. Za oknem byl prostor, tedy to, co bylo?
"Je absolutno?" zeptal se jí tenkrát. "Ne," odpověděla.
"Chceš se ještě scházet?" zeptal se jí teď. "Ne," odpověděla. Kytku nechal ve výtahu a do té části města už nikdy nechtěl jít.
"Každý je jiný, každý krok vedle je smrt," řekne jí příště.
Pořád je to stejné a já jdu stále vedle.

BLIKblik Vrátil se odkudsi do prostoru. Dole projelo žluté auto s červenými skvrnami. Volně přešel zrakem před okno. Jeho obrysy. Splynuly s ním samým, aby mohl odejít.

"...áááá..." Zaslechl mezi paneláky.
Doufal, že Miriam prožila svůj zázrak.

Dnešní Miriamin sen
I dnes měla Miriam živý sen.
Zdálo se jí, jak si jde lehnout, usíná. Miriam ví - sní ve snu. Jede na starém, černém, pánském kole. Dlouhé, světlé vlasy za ní vlají.
Sama sebe si prohlíží. Jako v biografu. Vznášející se hebké vlasy. Drobný obličej, modré oči, dlouhé řasy, malý souměrný nosík a brada. Od přírody červené rty. Miriam se směje, šlape a slunce svítí.
Prohlíží si kytkované letní šaty - vítr je vlní a tiskne na její tělo. Občas je necudně nadzdvihne a Miriam zahlédne (jenom na chvilku - spíš tuší než vidí) bílé kalhotky. Líbí se sama sobě. Miriam se líbí Miriam. Je tak estetická, dívčí... a dráždivá.
Ovšem dráždivá není Miriam - ale okolnosti:
- dívka jedoucí na černém, velkém, starém, pánském kole;
- šaty větrem přinucené přitakat tělu;
- ošlehané, zarudlé tváře;
- vlasy oživlé vlnami proudícího vzduchu a bavlněné kalhotky - jejich bílá barva pravdivě vypovídá o Miriam.
Cestou nepotkala muže. Žádný se za ní neotočil. Nikdo světácky nezapískal. Jediný výkřik - prosebný, toužebný, drzý, podlézavý, zahanbující, stydlivý, zlý - se neozval. Ani dítě nevběhlo do cesty, aby se mu musela vyhnout.
Ženy, ano, ženy se otáčely. Některé si prohlížely dlouhé nohy, jiné vlasy. Jedna nebo dvě se usmály. Zlehka pokynuly (jako když padá kosená tráva).
Miriam si hrála. Chvílemi jela slalom. Jindy se dívala na domy. Nebo jela jenom podle středové čáry. Sklonila hlavu - pruh - pruh - pruh. Když zrychlila, byla čára téměř jednolitá. Zkusila jet poslepu - v duchu si počítala, jak dlouho to vydrží.
Cesta je dlouhá. Městem - nenápaditá a hranatá, alejí - ozdobená, dědinou - silná a houževnatá říčka s meandry. Znova alej. Dlouhá lipová alej uzavřená vysokým chrámem z pálených cihel.
Miriam se k němu blížila a on rostl. Byl větší a větší. Chrliče, fiály, vitráže i malé příšerky přilepené na stěnách. Zuřily, přebíhaly z místa na místo, ale vstoupit dovnitř - do nitra chrámu - nemohly. Bylo to dáno. Stojí to ve smlouvě. Zkamenělé, v motlitbě semknuté ruce rostly. Až v nich zasazená vrata chrámu byla úplně blízko.
Miriam opatrně slezla s kola a postavila ho do směšně dlouhého stojanu. Bohoslužba začíná každou chvilličkou. Všichni ze sboru jsou uvnitř. Nikoho si nemůže honem vybavit, ale zná je. Bere za kliku... Miriam se probudila. Prozlacené plátno zmizelo i s ní. Už se neuvidí. Ruku, nohu i nos - ano, celá, tak jako ve snu, už se neuvidí. Krom toho sama sebe si nikdy neprohlížela. Má jen maličké zrcátko a do toho se nepodívá. Na čas si sen ponechá. Bude s ním souznít. Vstala a sepjala dlouhé šedé vlasy sponkami. Uvěznila je do tvaru. Malým okrouhlým okénkem vnikalo do cely vycházející slunce. Rychle se oblékla. CINK - CINK - CINK - CINK - oznamoval zvonek ranní modlitby. Vyběhla z cely, podloubím utíkala směrem k modlitebně. Znala své místo. Dva vyklečené důlky. Kokon skrytý ve stejnokroji. Jenom drobný obličej nebyl překryt žádnou látkou. Ani černou. Ani bílou.

Padla na kolena a udýchaně odříkala Otčenáš. Přitom zvedla zrak a ujistila se, že Ukřižovaný na ni stále hledí ze stejného místa stejným pohledem, jenž v sobě skrývá utrpení celého lidstva.
Tentokrát jí však tvář připadala jaksi jiná - jako by se do rysů Ukřižovaného promítaly tahy z tváře, již byla zvyklá vídat (na ten okamžik se tak těšívala!) v minulém životě...
"Proboha! Kryštofe!" neudržela své poznání a zavzlykala.
"No jo. To je dost... A neber jméno mého taťky nadarmo!"
"Promiň. Já... já... tomu nemůžu uvěřit..."
"Nerouhej se! Co jinýho tady máš na práci, než věřit?"
"Ale jak ses tam dostal...?"
"Ty to nevíš? To sou mi věci, hm... hm. Dyť to všude vopakujete, kterak jsem byl ukřižován, abych vykoupil svět. Čili? Čili? No čili - zlí lidi mě ukřižovali, ale já sem jim odpustil," dokončil noblesně svůj výklad.
"Ano, ano. To vše já přece vím," horlivě přikyvovala M. svou začepenou hlavou. "Ale nevím, nechápu, jak právě... Kryštof! Ach! Jeho tvář... a tady..."
"Hele, tak si to tak neber. Jak se říká - Já sem všude a vším. Prostě sem tě chtěl nějak probrat z tý tvý letargie. Dyť ty seš holka krev a mlíko a ploužíš se tu jak ňáká mátoha!"
Miriam se rychle pokřižovala, sklopila zrak a začala drmolit modlitbu.
"Hele, nech toho. Aspoň teď. Sme tu sami dva, takže tě nikdo neuvidí a já tě neprásknu. Já ne! Ale s tím modlením přestaň - já už toho mám plný zuby, každý den to poslouchat - ráno, večer, furt dokola. A bez ňáký fantazie, bez lidskýho tepla, hřejivýho slovíčka. Dyť tu ste jak kolovrátky..."
"Ty se rouháš!!!" vykřikla zděšená M. "Já můžu. Ostatně - sem, teda byl sem, taky jen člověk z masa a kostí. Taky mě trápily starosti a taky sem se radoval. Taky sem míval hlad - dyť sem žil z ruky do huby, kde se co našlo. Taky sem... éé... vylučoval a měl různý chutě - no však víš..."
Jeptiška sklopila zrak a slabě (ne, silně!) se zarděla.
Vzpomněla si na Kryštofa - ale to už je tak dlouho, až to není možné.
"Hele, proč si myslíš, že sem z toho vysekal Magdu," přešel Ukřižovaný do chraptivého šepotu. "Vůbec ne pro ňáký ideál. Takovejch ukamenovanejch ženskejch sem na svých cestách viděl - konečně je to náš národní zvyk. Jenže sem je nechal, byly mi putna. Vtip je v tom, že vo tom se nikde nepíše. To je logický - ženský byly ukamenovaný, já si toho nevšímal, život šel dál - normálka, přirozenost. Ale když sem se ozval kvůli Magdě, tak to bylo proti našim obyčejům - to si toho ti páprdové všimli a za chvíli vo tom mluvila celá Judea. Voni ti Židi sou hrozný drbny, co si budem povídat. Takže z toho za chvíli udělali... no, znáš to, ne? Fámě rostou křídla, a tak... Jenže mně se tenkrát Magda zalíbila, ač se kurvila s kdekým, tak to byla furt kočka..."
M. se zájmem naslouchala - dokonce se zapomněla červenat. Ukázalo se, že ještě není "naturalizovaná", ještě v ní kolovala horká krev, ještě se dovedla usmívat, ještě uměla žít a věděla, jaké to je.
"No, jenže ti lidi kolem. Holka, co ti budu povídat," pokračoval zaníceným hlasem vypravěč. "Byli jak utržení z řetězu, skoro samý dědci, kteří už nemohli, no a samozřejmě vzteklý ženský, který nechaly svý chlapy doma. Bylo jim jasný, že Magda se všema spala a že by ti ťulpasové, jak jim nadávaly, asi žádným šutrem neházeli. A když už, tak proti těm svejm semetrikám. Jenže nato byli opravdu asi jen ťulpasové... No, Magda na tom byla bledě. Ale jak sem řek´, líbila se mi a já ji chtěl. Sakra, jak já ji chtěl! Tak sem ji z toho dostal..."
"Ano! Nechť hodí kamenem, kdo bez viny jest," zadeklamovala M.
"Houbeles! Uvažuj trochu! Sfanatizovaný dav, uječený ženský, vedro, prach, dědci, kerý se mstí za svou neschopnost - a já tam budu přilejvat olej do ohně řečma o ňáký vině. Buď by mě vůbec neslyšeli - a to bych měl kliku, nebo by mě uslyšeli a pak by bylo tóčo. Ty ženský by mě označily za spoluspiklence, Magdina amanta a taťka ví, co by si ještě nevymyslely. A výsledek? Ukamenovali by mě taky, ani pes by po mně neštěk. Depak! Prostě sem řek svým chlapcům a ti se do nich pustili svejma holema. Já věděl, proč si s sebou beru rybáře a podobný profese. Takovýhle lidi maj sílu a výdrž a na ňákou tu ránu, kterou uštědří, se nekoukaj. No a celníka sem měl kvůli stykům. Kdekoho znal, měl výřečnost, takže sme se mohli courat po zemi... No ale abych se vrátil... Kluci dědky a ženský zahnali holema a Magda mi byla samozřejmě vděčná. No taky sem byl ňákej štramák, nemysli si. Celej den na slunku, šlapat a zas jen šlapat, zdravě sem jedl - prostě štíhlej šlachovitej chlap. A Lukáš povidal, že jak se furt koukám do toho slunce, tak mám takovej pohled... no Magda se prostě do mě zamilovala!"
"A..."
"No jejéj! Kdepak sem mohl vědět, co ze mě další generace udělaj. Mesiáše a... a... asketu... a světce a já nevím, co ještě! Já sem nebyl učebnicovej typ, kdepak..."
A Ukřižovaný se náhle odmlčel. Miriam ještě dlouho klečela ve svých dolících; nevěděla, zda sní či bdí. Třeba to byl jen přelud zjitřené mysli? Anebo včera pojedla špatnou krmi? Rozhodla se, že si dnešní zážitek nechá sama pro sebe. Vzdychla, zvedla se a pomalu se ubírala k východu. Ještě naposledy pohlédla na Ukřižovaného. Zdálo se jí, že na ni spiklenecky mrkl. Usmála se.

M. se probudila. Pípání budíku ji upozorňovalo, že začíná další den a že musí do školy. Pomalu se probírala ze spánku. S novým dnem sen mizel, i když obraz zšeřelého kostela a lidského Krista (~Kryštofa) jí nešel úplně zapomenout. Už věděla, že sny jsou nesdělitelné, tak se s ním a s jeho poselstvím vypořádávala po svém - její podvědomé (racionální) racio se oním snem vyjádřilo k otázce Boha, k otázce víry. Hodně lidí kolem M. o Bohu mluvilo. M. však měla v této otázce jasno. Když došla ve svých úvahách až sem, už o svém snu více nepřemýšlela. Poslední dobou měla příliš mnoho podivuhodných snů, než aby jim přikládala větší význam. Měla spoustu jiných starostí...
Uvědomovala si vlastní rozporuplnost, kterou předtím neviděla (určitě ne tak jasně a zřetelně). Trochu ji to děsilo - všude v sobě nacházela rozpory. Ať o sobě řekla cokoliv, vždycky mohla říct i přesný opak - platil by taky. Prvním objevem byla pro M. její emocionalita, ačkoliv se považovala za člověka ryze racionálního. Byla introvert i extrovert zároveň. Byla upovídaná, ale přitom se velmi málo svěřovala. Byla společenská i samotářská (někdy si pokecala i s největším nepřítelem; někdy nesnášela ani sebe sama). V názorech byla někdy revoluční, někdy konzervativní. Byla přemýšlivá i impulzivní; trpělivá i zbrklá; dobrosrdečná, ochotná a štědrá a zároveň nesmírně sobecká. Někdy tolerantní a vstřícná, ale občas velice nesnášenlivá a tvrdohlavá jak mezek. Byla optimistou s depresivními sklony. Měla smysl pro mužské myšlení a přitom myslela žensky a byla ŽENOU. Byla pro rovnoprávnost mezi muži a ženami (což občas dávala velmi rázně najevo) a přitom se jí nesmírně líbilo, když ji muži pouštěli do dveří, pomáhali do kabátu a nosili růže. Byla směsicí toho všeho. Byla všechno. Hledala cestu sama k sobě...
Poslední dobou často nemohla usnout. Přemýšlela. O Kryštofovi, o sobě, o ostatních blízkých, o budoucnosti, o životě, o věčném koloběhu (všechno jednou končí a zároveň všechno pokračuje). Říkávala si: "Kdybych měla tu moc, tak zařídím, aby byli všichni lidi šťastní." M. toužila rozdávat štěstí. Přitom se sama trápila tím, že nemá tu moc...
Často usínala se slzami v očích (častěji, než by si kdo myslel). Jenom její plyšový oblíbenec toho byl svědkem. (Ano, večer co večer usínala objímajíc plyšovou hračku - svého dvojníka - kus sebe sama - jako malé dítě (ačkoliv jako malé dítě to nikdy nedělávala))...
Cítila prázdnotu. Chyběl jí Kryštof. Myslela na něj...
Těšila se na jaro (na léto, na prázdniny, na trička, na tenisky).
Těšila se na slunce. Sníh už ji děsil...

Všichni se teď už určitě těší na slunce.
Jaro začne za 23 dní a s ním, jak pravil jakýsi člověk v černém, začne i nový astrologický rok. Nový rok má být ve znamení Luny. Rok snů a idejí. Taky ženského principu - přeložila si M. Taky chladného světla - řekl kdosi za ni.
Uviděla obraz ohňostrojem žlutočerveně nasvícené kapitulní síně s přehršlí M. a Kryštofů - karneval nebo ples (od slova plesat), možná masopust. Valpuržina noc možná taky - blýsklo jí hlavou při pohledu na rej figurek.
Jedna z nich tančí s plyšovou hračkou, další dřepí před akváriem, ta pod oknem sedící je hypnotizována deskovým obrazem Krista, některé pláčou, jiní vyvádí. Jedna schoulená mluví sama se sebou pod stolem, na němž druhá tančí a zpívá s rozpřaženýma rukama.
"Jsou vlastně dva, když leží vedle mě," vysvětluje jedna postavička druhé velice podobné, "a zmítají jedním tělem. Oba chtějí, ale jeden VÍ, že nemůže, druhý CÍTÍ, že musí. Je to těžký boj." - "My dvě to tak taky máme, nemyslíš?? Ale mezi námi jsi ty ta silnější," odpovídá druhá. "Někdy tě zlobím, většinou se ti ráda přizpůsobím, ale vždycky se ti budu připomínat."
M. je zná všechny, zdraví je, ale ony nevidí. Je jakoby rozptýlená mezi nimi.

M-in sen
Ten prostor, ve kterém se ve snu pohybovala M., střídavě spolu s několika jí blízkými i vzdálenými, byl něčím mezi velikánskou tělocvičnou (v případě potřeby segmentovatelnou do menších kójí), enklávou klášterního komplexu s několika (mnoho) budovami, rajským dvorem a dalšími náležitostmi, v nichž fungovalo zvláštní řízení dávající celku podobu živoucího organismu, a malým středověkým městem, s hradebním systémem a spletí uliček, které také nesly znaky tohoto organismu.
Duch jakési kolektivní pospolitosti (směřující až ke komuně), který v těchto prostorách vládl, byl zřejmě dán právě těmito prostory. Ty bylo možno spojovat s určitým řádem dění, jež zde probíhalo a jež samo o sobě není vůbec důležité (M. si ho ostatně ani nepamatovala).
Z tohoto obrovského sálu - místa se pak ocitla v prostoru malé místnosti naprosto přesně vymezené podobou, funkcí i intimním charakterem. Seděla na záchodě a cítila směsici pocitů bolestně orientovaného smutku z osamění a zadostiučinění přinášející radost z tak postrádaného soukromí - směsici KONEČNĚ a UŽ ZASE, ANO i NE, PŘEŽÍT i PROŽÍT. Pak přišel M. Poskládal se (snad klekl nebo sedl) u jejich nohou a beze slova či pohledu položil hlavu na její břicho; ona tu svoji sklonila k jeho krku a teprve pak se objali. V takovémto schouleném propletení, beze slov i čehokoliv jiného, zůstali možná věčnost.
Po minutě někdo zaklepal na dveře a usiloval dostat se dovnitř. Odešli každý zvlášť a v tělocvičně s chodbami, chrámem a hradbami se jenom zdravili.

Miriam ležela na lůžku, které stálo v rohu její skromné cely. Oči upírala na kříž z jednoho kusu dřeva; visel v nohách její postele a byl první věcí, kterou M. po probuzení spatřila. (Dříve visel v hlavách postele, ale tam byl jaksi ztracený...) M. upínala své krásné oči na kříž, leč kříž neviděla. M. se nacházela ve stavu horečnatého přemýšlení - nepřemýšlení, blouznění - bloudění, bilancování - balancování. Ke své hrůze si totiž dnešní ráno uvědomila, že přestává rozlišovat mezi realitou a snem. Mezi současným a stereotypním životem v klášteře a životem Tenkrát - v tom barevném a pestrém světě (s Kryštofem).
Snažila se na ten svět zapomenout. Vstoupila do kláštera a zahalila se závojem tajemství. Stala se jednou z dlouhé řady posmutnělých jeptišek. Přestala žít Miriam, začala žít M. M. zapomínala na Miriam a cítila, že tak může zapomenout i na Kryštofa. Ale potom... Tenkrát při ranní modlitbě se opozdila a Kryštof se jí znovu připomněl. Pro M. to znamenalo drásavé znovuobjevení ženského "já", které dřímalo v prachu umrtvujících modliteb. Jestliže před událostí v chrámu odhrkávala modlitby takřka profesionálně a zapadala tak do sboru unylých a unaveně se táhnoucích hlasů předčasně zestárlých dívek - stařen, po setkání s Kryštofem - Ukřižovaným její modlitby zvroucněly, neboť M. znovu začala toužit, tedy žít. Začala toužit po pozemské lásce a v duchu se zříkala svého jediného a pravého "ženicha", který musel být rozpačitý ze své - nechtěné - polygamie. Neboť M., stejně jako ostatní jeptišky, nosila snubní prsten jako symbol svého zasnoubení s Ukřižovaným - Ježíšem Kristem. A ten prsten ji teď pálil. Po rozhovoru s Ukřižovaným, o němž znovu pochybovala, zda se jí zdál, či byl skutečností, začala cítit svůj stav jako nedefinovatelnou hanbu. Byla mladou dívkou, byla schopna rodit zdravé děti - a místo toho se odsoudila k celoživotnímu smutku a samotě, osudu bez muže, trápení, jež je pokrytecky nazýváno službou Bohu, vykoupením a vstupem do Edenu. Jenže tělo neobelžeš! Když štěstí a vykoupení, proč mají všechny její sestry tak šedé, povadlé a smutné obličeje? A kdy naposled viděla oči zářící štěstím, láskou? Měla podezření, že pokud v sobě potlačí lásku k mužům, nenajde v sobě lásku ke Kristovi (láska je nedělitelná!). Celý ten řád byl unavenou a unavující profesí, která sice sloužila lidem, pomáhala lidem, ale na své členy pozapomínala.
Stále bolestněji a bolestněji pociťovala Kryštofovu nepřítomnost ve svém nynějším životě. Dříve jí vadila pasivita členů řádu - přijímali slasti a strasti života se stejně nehybnou oddaností a vírou, že to Bůh zařídil a dále zařídí... Potom se stala také nehybnou...
Nyní se rozhodla vzít zase osud do vlastních rukou.
Znovu se podívala na kříž, vstala z lůžka a přešla ke skromnému stolu. Usedla nad čistý list papíru a ještě chvíli váhala. Pak však nezvykle energickým gestem, kterým jakoby ztřásala ze sebe tu mnohaletou únavu, uchopila pero a nadepsala první stránku dopisu:
"Milý Kryštofe!"
Píši dopis a vím, že Ti jej nikdy nepošlu. Jsem jiná. VŠE se o mně říká jen v náznacích. NIKDO se o mně nesmí dovědět.
Kryštofe, já toužím. Toužím; zeptej se mne: "Je absolutno?" Jako ses ptal JÍ! Vím, zanechala na Tvém skle siluetu, která prostupuje do obou prostorů. Já odešla a Ty víš proč. Sedával jsi u skla a bloudil před ním, za ním. Vzpomeň si, já stála vedle Tebe, ale Ty jsi mou postavu neviděl. Bylo ještě příliš brzy...
Dnes, když hledím na