Bojisa Mavilič: Z jednoho kusu

M. seděla ve vlaku a spala. Vlastně už nespala, i když navenek to tak vypadalo. Přemýšlela. Do uší jí Lou Reed zpíval:"such a perfect day..." a M. přemýšlela o dnešku. O praxi, o tvůrčím psaní, o cestě vlakem s Peťou a Jiříkem... Ale o tvůrčím psaní nejvíc.
"Pingpongovým" nápadem byla vyloženě nadšena. Ani ji příliš nepřekvapilo, když si vylosovala, že má s tím textem začít. Vlastně to věděla předem, že to padne na ni. Tušila to.Už když odcházela ze školy, uvažovala o prvních větách. Nezapamatovala si je. Ale ví, že bylo krásné nebe - oranžovo zlatý západ slunce a tmavěmodrošedé mraky. Připomínalo jí zlaté lilie na královské modři - vznešenost sama. M. se ráda dívala na oblohu. Kdykoliv mohla, tak ji fotila - snažila se zachytit nezachytitelné Jen málo těch nebeských fotek se jí podařilo. Asi tak 2.
Když ve Zlíně na zastávce čekala na jednatřicítku, viděla padat hvězdu. Přesně ve 20:12. Chtěla si to zapamatovat, byla to teprv čtvrtá padající hvězda v jejím životě...

Noc, do níž se Kryštof narodil, zářila bengálskými ohni. Když řekli jeho otci, že má konečně syna, on - po třech holkách štěstím bez sebe - s jásotem otevřel šampaňské, čímž zmátl ostatní hosty onoho silvestrovského večírku (bylo totiž asi půl hodiny před okamžikem, kdy se jásá a střílí šampaňským).
A tak zatímco Kryštof nešťastně křičel vyčerpané matce v porodnici do tváře, na nebi se rozstřikovaly neuvěřitelné pestrobarevné květy na oslavu dalšího odškrknutého roku oddělujícího svět od začátku tisíciletí.
Tisíciletí naděje, říkali jedni.
Tisíciletí strachu, říkali jiní.
Taky se říkalo - tisíciletí, které se už nenarodí.
Tisíciletí, za jehož zrození budu zodpovědný i já, přeložil si Kryštof o mnoho později.

Dnes měla M. zvláštní sen.
Zdálo se jí o domě, v němž až donedávna bydlela a do nějž se teď, v době ničivých povodní, vrátila.
Viděla se, jak v dětském pokoji ze skříně vytahuje svetry, trička, kalhoty, bundy, kabáty a všechno ostatní své oblečení.
Věděla, že ji čeká dlouhá cesta. Snažila se připravit na jakékoli počasí.
"Musím si vzít jenom to nejlepší, nebudu mít sílu nést sebou zbytečnosti - do zimy ty nejteplejší ponožky, bundu a pevné boty. Dobré boty jsou základ -", usmála se - "přemýšlím jako Milan, ten taky vždycky hledal, do čeho by se obul." (Ale nesešlape snad člověk prchající sám před sebou všechny boty, které sežene?)
Dnes ráno se M. probouzela s představou mohutné chladivé hory a s pocitem nesmírné tíhy. Pamatovala si však jen na nutnost (a od nynějška provždy zároveň možnost) správně si vybrat.
O tom, že se jí svět brzy převrátí nohama vzhůru, zatím nepřemýšlela.
Vlastně ani nemohla.

"Začal jsem žít ve snu..." řekl, probuzený.
Dlaněmi si přejel přes obličej a chvíli tak zůstal, oči zavřené; skrze škvíry mezi prsty se pak unaveně rozhlížel po pokoji.
V TOMHLE MĚSTĚ UŽ DLOUHO NEVYDRŽÍM!
Prudce se převalil na břicho a zabořil hlavu do polštáře, aby aspoň trochu přidusil sténání a výkřiky, které děsily i jej samého. Na kolejích, kde Kryštof bydlel, jsou totiž stěny pokojů průsvitné jak papír a o různá představení stínového divadla zde nikdy není nouze.

Ranní inverze stlačuje město a brání v rozhledu. Duševním zrakem však mohu obsáhnout tu nevídanost - tam někde nahoře je modrá obloha, prozářená sluncem. Jenže já se dusím tady dole... A to je polovina prosince! Atmosféra je kromě exhalací prosycena nepříjemnou depresí - pořád stejné pološero znemožňuje odlišovat etapy "ráno, poledne, večer". V tuto chvíli chce se zvolat:"Hnusné město! Pryč odsud!" Jenže kam? Bude to jinde lepší? (Ostatně sám před sebou člověk stejně neuteče!)
Nezbývá, než si vytvořit únikový koridor z šedé reality. (Pozor na probuzení! Může skončit těžkou kocovinou v podobě lehkého šílenství.)

...Kryštofa to napadlo o víkendu. Když mrzlo a byl sníh. Pokusí se o ten únik. Ale ne sám. Měl přítele, kterého si vážil. Oba věděli, že přátelství dvou takřka dospělých mužů znamená hodně, možná víc než láska, i když ta teď Kryštofovi chyběla...
...vyšli v pondělí, na začátku noci. Všechno vypadalo úplně jinak: pršelo, drobně, ale stále, bylo teplo a sníh se držel jen v příkopech. Nejdřív šli dlouho mlčky, ale věděli, o čem začnou mluvit. Když procházeli loukami za městem, mluvili o tom. Mluvili o té zvláštní vůni, která byla ve vzduchu. V prosinci, ale bylo cítit jaro. Oba četli Foglarovky, tak o tom nemohli nemluvit. Vzpomínali, jak každý rok, vždycky, když bylo prvně cítit ve vzduchu tuhle zvláštní vlhkost, vyráželi kamkoliv za Hradec. Taky si řekli, že se letos vlastně viděli jen párkrát...
...šli. Šli a věděli. Věděli spousty věcí a mluvili. O nich. Mluvili o vážných věcech. Ale bez pocitu, že něco řeší a že říkají nějaké moudrosti. Připadali si najednou staře. Starší než 21 let. Anebo si připadali jako jednadvacetiletí, ale přišlo jim to dost. Věděli, že je to jenom pro teď, pro to, o čem mluví. Mluvili o válce a zbraních. O lidech a o městě. Hovořili o povrchních věcech s hlubokým zápalem. Asi to oba chtěli. Pak mluvili o ženách a o manželství. Nepřišlo jim to hloupé...
...jak procházeli lesem, bylo jim dobře. Byla úplná tma, pršelo a bylo teplo. Věděli, že ještě kus cesty je čeká. Oba toho měli hodně na srdci, ale mluvili potichu. Všude byl klid. (Kryštof si najednou vzpomněl, jak viděl téměř před rokem, 1.ledna, včelu.) Rozebírali další důležité věci. Školu, vojnu, práci. Oba chtěli, aby se jim splnily jejich sny...
...přišli na břeh rybníka. Stáli uprostřed lesů. Docela daleko (9 km se jim tak dneska zdálo) od města. Oba cítili tu nejobyčejnější symboliku, která ale zatraceně fungovala. Kryštof vytáhl z tlumoku pár třísek, nasbírali pokud možno jen vlhké (ne mokré) dříví. Rozdělali oheň a zahalili se do plášťů. Drobně mrholilo. Opékali si salám a hráli na harmoniku. Kryštof si ubalil cigaretu. Co chvíli zapraskala na hladině ledová kra. Bylo jim zase dobře. Hráli si na kanadské dřevorubce. Byli daleko od města. Oba cítili tu nejobyčejnější symboliku, která ale zatraceně fungovala...
...slíbili si, že tenhle vánoční oheň budou opakovat. Každý rok, až do stáří...
...Kryštof měl strach, že tohle bude jediný pěkný zážitek z letošního konce roku. Když se stará noc přelomila v nový den, vydali se nazpátek. Přece jen je čekal kousek cesty. Šli, oba toho hodně věděli, ale šli už mlčky...
...vzpomněl si na to o víkendu. Chtěl najít únik. Ten týden unikal pořád, i jinam...

A taky M. (=Em?) unikala.
Musím se nějak dostat z toho stavu. Než přijde M. Nesmí mě vidět takovou - jako v plavání - plavu v tom, co mě zaplavuje (zevnitř i zvenku) a nepřemýšlím ani o vodě, ani o sobě, ani o tom, co přichází po vodě... Je to minimální úsilí, abych se neutopila.
"one love, one life", zpívají U2 - musela nechat přeřvat sebe muzikou, aby se neutopila.
(Nesnesitelná lehkost bytí:) Znova má pocit, že vidí souvislosti (i to nevyřčené), že se jí všechno týká (i to nevyřčené). Kolikrát to zažila? Jednou...? () Bylo to všechno přesně takové - pořád stejné, nekonečně jiné - ohromně klidné a jisté (vlastně věděli), nabité nevyzpytatelným chvěním a nečekaností (co mohli vědět?) - čas, který předhání a dobíhá sám sebe - čas v mezičase a meziprostoru - není možný TAKOVÝ ČAS v tento čas! (Století míjení.)
Těkání. Snažila se hledat ve věcech, které měla doma. To tě zničí! Ne, všechno je tak, jak má být.
"Jak to?" ptal se poněkud překotně a tedy zřejmě upřímně. Usmála se na něj a sklopila oči: "Neptej se tak. Vím, že toho hodně říkám, i když nemluvím." Toho večera si pak dlouho a dlouze prohlížela svou tvář v zrcadle. Slyšela ticho nabité "informacemi". "Vzduch se potí," říkali jako děti. "A taky křičí," napadlo ji. Vzduch nabitý hvězdičkami křičícího ticha.

Koleje. Každý si nosí svůj vypůjčený klíček. Vypůjčený klíček od vypůjčeného pokoje, o němž předpokládá, že bude jiný než ten jeho, jiný než všechny ty ostatní, jeho pokoji tolik podobné. Každý si jde za tou svojí nadějí cizího (a nového) pokoje a tak se, ve dlouhých chodbách anonymních vůní, zvuků a vzkazů, zdravíme a míjíme. Století míjení.
Ne vždycky! Samozřejmě. Je to jedna z forem úniků, těch kolejních.

Nedávám telefonní číslo, abych nemusela čekat... (čekám stejně vzkazy) - Sen, v němž se brodím chodbou plnou B-komplexů (aby mi neopadaly vlasy a nesloupala se tvář) pro vzkaz, který není. Slyším volání, své jméno. Někdo volá mé jméno! (To už se dlouho nestalo) Probouzím se - čekám telefon a abych nemusela čekat, odcházím. Vracím se a jdu si pro vzkazy, které nejsou. (Století míjení). Nevydržím na koleji...
Vycházím před budovy a chvíli se v dřepu dívám na světla. Můj křik ale zní do tmy směrem, v němž doufám tušit tebe. "...áááá..." rozlehlo se po sídlišti; volala z posledních zbytků víry, že uslyšíš.

Koleje. Na plotýnkách už se sehřívají polévky nebo těstoviny a ona staví teprve na čaj pro poctění nového dne:"Poručit srdci ať..." zkouší chodba svůj hlas, hlasem kteréhosi ze sousedů; ta chodba, co byla v noci plná B-komplexů.

Pak sedím na schodech. Sedím spolu s M. S ní jsem u Kryštofa.
Přemýšlím kunderovsky o okamžiku, z něhož se narodily moje postavy.
Sedávání na schodech. Holčičí sezení. S cigaretou. Světla tam, a tady...

Kryštof se vysvlékl do naha a stoupl si před zrcadlo. Díval se do svých očí a přemýšlel nad smutkem spojujícím jeho schizofrenickou duši:"Já jsem Kryštof," řekl nahlas.
"Já jsem slovo," řeklo zrcadlo.
"Já jsem živé slovo. Já jsem příběh," řeklo zrcadlo.
"Já jsem Kryštof," řeklo zrcadlo.
(Nepřítel světla již vykružoval své soustředné kružnice - ucítil pohyb a byl tu.)
Voda pokrývala celou podlahu. Sahala Kryštofovi do výšky kotníků. Zatopené kachle si pohrávaly se světlem. I horní místnost byla prosycena vodou ze všech zurčících kohoutků.
KAP, KAP, CINK, ŤUK - kapala voda ze stropu, doprovázena neznámým echem.
"Zamilovala jsem se." (Kryštof.)
"Zamilovala jsem se." (Échó.)
"Zamilovala jsem se." (Zrcadlo.)
Slunce opět pronikalo zataženými roletami. Hutné provazce paprsků - Boží prsty - se dotýkaly věcí uvnitř zatopeného pokoje.
"Já jsem Kryštof," zašeptal Kryštof.
KAPkap - KAPkap - KAPkap - KAPkap (Échó).
Zrcadlo:
"Každý je jiný, každý krok vedle je smrt.
Noc, kdy jsem se narodil, byla má smrt. Ó, jaká krása.
Polovina prosince. Ráno, poledne, večer. Čas. Jsou jen ve mně.
1.ledna, smutek, ona - jsou jen ve mně.
Moje srdce je horké jak rozehřátá plotýnka, on. Kam si schovám velká slova a jejich řetězce?
Jsem Kryštof."

"Já....... Já....... Já jsem Kryštof," zašeptal jsem.
Kryštof omdlel. Pomalu, pomalu - pomalu padal k zemi. Pronikal a přerušoval paprsky slunce. KŘACH. Rozbil akvárium.
Je slyšet tělem rozřezávaný vzduch.
ŠPLOUCH, ŠPLOUCH - rozvířila se hladina.

Dnes měla M. velmi živý sen. Byla mořskou rybou. Nejprve cítila radost a opájela se hbitostí svého pohybu. Plavala chvíli kolem nádherného korálového útesu, chvíli se nechala volně unášet proudem. Hned měnila směr doleva, hned zas doprava. Kdyby nebyla rybou, zpívala by si o svobodě a rychlosti mořských ryb.
Byla tu však sama. Zdálo se jí, že je jediná, poslední ryba v celém moři. Opuštěná v nekonečné rozlehlosti vod. Kdyby nebyla rybou, zpívala by píseň o smutku a samotě, o prázdném moři. Když přišla bouře, nebe bušilo do hladiny svými blesky, moře burácelo. Jedna z obrovských vln vymrštila M. do chladného vzduchu. Než dopadla zpátky do vody, všimla si vetché bárky zmítající se mezi víry. Muži, kteří se v ní plavili, se zoufale snažili vyvést ji z té pohromy. Křičeli strachem.
Jeden z nich však klidně spal v koutku na zádi.
Zanedlouho se moře ztišilo. U M. se objevila krásná žlutá ryba s rudými skvrnami a promluvila k ní takto: "Jsem ten, který spal v koutku na zádi. Přál bych si zůstat tu s tebou. Jestli chceš, budu tišit každou bouři."

Dnes ráno se Miriam probudila s tlukoucím srdcem. Vždycky si přála prožít nějaký zázrak. Teď doufala - měla skoro jistotu, že to brzy přijde.

Procházel kolem velikého okna na chodbě. Zastavil se a zadíval se do tmy. Uviděl před sebou svůj obraz. Zase? Viděl svou postavu, ale ne svou tvář, své oči.
"Já jsem Kryštof," řekl, jako tehdy.
"Podívej se za sebe...," dalo se s ním do řeči okno. Měl ohromující schopnost rozprávět s věcmi. Zaostřil zrak a prohlédl sklem. Spatřil Bílou věž, katedrálu a dole, úplně dole... BLIKblik, BLIKblik, BLIKblik - Semafory. Za sklem prostor, před ním on sám. Před a přece za.

Prostor se zlomí o slovo.
S úsměvem vyřknuté
mučivé svědectví,
Svědectví poslovo.

Vzpomněl si na hloupý verš a zahlédl, že se usmívá. Pak si uvědomil: svou tvář vlastně nevidí.
BLIKblik BLIKblik "Takhle jsi je ještě neviděl, viď?" Uvědomil si nesnesitelnou lehkost Eminých slov.
KAPkap KAPkap ...Napadlo ho. Voda? Krev?
Poté se mu všechno slilo v moře obrazů. Kryštof, já Kryštof, Já, Em, Ona, obrovské blikající akvárium s krásnou žlutou rybou s rudými skvrnami. A zase Ona, Em, Kryštof, já...
Byl Kryštofem, aby mohl být s Em.
Byl sebou, aby mohl být s Ní.
Zítra v tom chtěl mít jasno.

Před oknem byl jeho obraz, tedy to, co je. Zaostřil zrak, prohlédl ven. Pršelo. Za oknem byl prostor, tedy to, co bylo?
"Je absolutno?" zeptal se jí tenkrát. "Ne," odpověděla.
"Chceš se ještě scházet?" zeptal se jí teď. "Ne," odpověděla. Kytku nechal ve výtahu a do té části města už nikdy nechtěl jít.
"Každý je jiný, každý krok vedle je smrt," řekne jí příště.
Pořád je to stejné a já jdu stále vedle.

BLIKblik Vrátil se odkudsi do prostoru. Dole projelo žluté auto s červenými skvrnami. Volně přešel zrakem před okno. Jeho obrysy. Splynuly s ním samým, aby mohl odejít.

"...áááá..." Zaslechl mezi paneláky.
Doufal, že Miriam prožila svůj zázrak.

Dnešní Miriamin sen
I dnes měla Miriam živý sen.
Zdálo se jí, jak si jde lehnout, usíná. Miriam ví - sní ve snu. Jede na starém, černém, pánském kole. Dlouhé, světlé vlasy za ní vlají.
Sama sebe si prohlíží. Jako v biografu. Vznášející se hebké vlasy. Drobný obličej, modré oči, dlouhé řasy, malý souměrný nosík a brada. Od přírody červené rty. Miriam se směje, šlape a slunce svítí.
Prohlíží si kytkované letní šaty - vítr je vlní a tiskne na její tělo. Občas je necudně nadzdvihne a Miriam zahlédne (jenom na chvilku - spíš tuší než vidí) bílé kalhotky. Líbí se sama sobě. Miriam se líbí Miriam. Je tak estetická, dívčí... a dráždivá.
Ovšem dráždivá není Miriam - ale okolnosti:
- dívka jedoucí na černém, velkém, starém, pánském kole;
- šaty větrem přinucené přitakat tělu;
- ošlehané, zarudlé tváře;
- vlasy oživlé vlnami proudícího vzduchu a bavlněné kalhotky - jejich bílá barva pravdivě vypovídá o Miriam.
Cestou nepotkala muže. Žádný se za ní neotočil. Nikdo světácky nezapískal. Jediný výkřik - prosebný, toužebný, drzý, podlézavý, zahanbující, stydlivý, zlý - se neozval. Ani dítě nevběhlo do cesty, aby se mu musela vyhnout.
Ženy, ano, ženy se otáčely. Některé si prohlížely dlouhé nohy, jiné vlasy. Jedna nebo dvě se usmály. Zlehka pokynuly (jako když padá kosená tráva).
Miriam si hrála. Chvílemi jela slalom. Jindy se dívala na domy. Nebo jela jenom podle středové čáry. Sklonila hlavu - pruh - pruh - pruh. Když zrychlila, byla čára téměř jednolitá. Zkusila jet poslepu - v duchu si počítala, jak dlouho to vydrží.
Cesta je dlouhá. Městem - nenápaditá a hranatá, alejí - ozdobená, dědinou - silná a houževnatá říčka s meandry. Znova alej. Dlouhá lipová alej uzavřená vysokým chrámem z pálených cihel.
Miriam se k němu blížila a on rostl. Byl větší a větší. Chrliče, fiály, vitráže i malé příšerky přilepené na stěnách. Zuřily, přebíhaly z místa na místo, ale vstoupit dovnitř - do nitra chrámu - nemohly. Bylo to dáno. Stojí to ve smlouvě. Zkamenělé, v motlitbě semknuté ruce rostly. Až v nich zasazená vrata chrámu byla úplně blízko.
Miriam opatrně slezla s kola a postavila ho do směšně dlouhého stojanu. Bohoslužba začíná každou chvilličkou. Všichni ze sboru jsou uvnitř. Nikoho si nemůže honem vybavit, ale zná je. Bere za kliku... Miriam se probudila. Prozlacené plátno zmizelo i s ní. Už se neuvidí. Ruku, nohu i nos - ano, celá, tak jako ve snu, už se neuvidí. Krom toho sama sebe si nikdy neprohlížela. Má jen maličké zrcátko a do toho se nepodívá. Na čas si sen ponechá. Bude s ním souznít. Vstala a sepjala dlouhé šedé vlasy sponkami. Uvěznila je do tvaru. Malým okrouhlým okénkem vnikalo do cely vycházející slunce. Rychle se oblékla. CINK - CINK - CINK - CINK - oznamoval zvonek ranní modlitby. Vyběhla z cely, podloubím utíkala směrem k modlitebně. Znala své místo. Dva vyklečené důlky. Kokon skrytý ve stejnokroji. Jenom drobný obličej nebyl překryt žádnou látkou. Ani černou. Ani bílou.

Padla na kolena a udýchaně odříkala Otčenáš. Přitom zvedla zrak a ujistila se, že Ukřižovaný na ni stále hledí ze stejného místa stejným pohledem, jenž v sobě skrývá utrpení celého lidstva.
Tentokrát jí však tvář připadala jaksi jiná - jako by se do rysů Ukřižovaného promítaly tahy z tváře, již byla zvyklá vídat (na ten okamžik se tak těšívala!) v minulém životě...
"Proboha! Kryštofe!" neudržela své poznání a zavzlykala.
"No jo. To je dost... A neber jméno mého taťky nadarmo!"
"Promiň. Já... já... tomu nemůžu uvěřit..."
"Nerouhej se! Co jinýho tady máš na práci, než věřit?"
"Ale jak ses tam dostal...?"
"Ty to nevíš? To sou mi věci, hm... hm. Dyť to všude vopakujete, kterak jsem byl ukřižován, abych vykoupil svět. Čili? Čili? No čili - zlí lidi mě ukřižovali, ale já sem jim odpustil," dokončil noblesně svůj výklad.
"Ano, ano. To vše já přece vím," horlivě přikyvovala M. svou začepenou hlavou. "Ale nevím, nechápu, jak právě... Kryštof! Ach! Jeho tvář... a tady..."
"Hele, tak si to tak neber. Jak se říká - Já sem všude a vším. Prostě sem tě chtěl nějak probrat z tý tvý letargie. Dyť ty seš holka krev a mlíko a ploužíš se tu jak ňáká mátoha!"
Miriam se rychle pokřižovala, sklopila zrak a začala drmolit modlitbu.
"Hele, nech toho. Aspoň teď. Sme tu sami dva, takže tě nikdo neuvidí a já tě neprásknu. Já ne! Ale s tím modlením přestaň - já už toho mám plný zuby, každý den to poslouchat - ráno, večer, furt dokola. A bez ňáký fantazie, bez lidskýho tepla, hřejivýho slovíčka. Dyť tu ste jak kolovrátky..."
"Ty se rouháš!!!" vykřikla zděšená M. "Já můžu. Ostatně - sem, teda byl sem, taky jen člověk z masa a kostí. Taky mě trápily starosti a taky sem se radoval. Taky sem míval hlad - dyť sem žil z ruky do huby, kde se co našlo. Taky sem... éé... vylučoval a měl různý chutě - no však víš..."
Jeptiška sklopila zrak a slabě (ne, silně!) se zarděla.
Vzpomněla si na Kryštofa - ale to už je tak dlouho, až to není možné.
"Hele, proč si myslíš, že sem z toho vysekal Magdu," přešel Ukřižovaný do chraptivého šepotu. "Vůbec ne pro ňáký ideál. Takovejch ukamenovanejch ženskejch sem na svých cestách viděl - konečně je to náš národní zvyk. Jenže sem je nechal, byly mi putna. Vtip je v tom, že vo tom se nikde nepíše. To je logický - ženský byly ukamenovaný, já si toho nevšímal, život šel dál - normálka, přirozenost. Ale když sem se ozval kvůli Magdě, tak to bylo proti našim obyčejům - to si toho ti páprdové všimli a za chvíli vo tom mluvila celá Judea. Voni ti Židi sou hrozný drbny, co si budem povídat. Takže z toho za chvíli udělali... no, znáš to, ne? Fámě rostou křídla, a tak... Jenže mně se tenkrát Magda zalíbila, ač se kurvila s kdekým, tak to byla furt kočka..."
M. se zájmem naslouchala - dokonce se zapomněla červenat. Ukázalo se, že ještě není "naturalizovaná", ještě v ní kolovala horká krev, ještě se dovedla usmívat, ještě uměla žít a věděla, jaké to je.
"No, jenže ti lidi kolem. Holka, co ti budu povídat," pokračoval zaníceným hlasem vypravěč. "Byli jak utržení z řetězu, skoro samý dědci, kteří už nemohli, no a samozřejmě vzteklý ženský, který nechaly svý chlapy doma. Bylo jim jasný, že Magda se všema spala a že by ti ťulpasové, jak jim nadávaly, asi žádným šutrem neházeli. A když už, tak proti těm svejm semetrikám. Jenže nato byli opravdu asi jen ťulpasové... No, Magda na tom byla bledě. Ale jak sem řek´, líbila se mi a já ji chtěl. Sakra, jak já ji chtěl! Tak sem ji z toho dostal..."
"Ano! Nechť hodí kamenem, kdo bez viny jest," zadeklamovala M.
"Houbeles! Uvažuj trochu! Sfanatizovaný dav, uječený ženský, vedro, prach, dědci, kerý se mstí za svou neschopnost - a já tam budu přilejvat olej do ohně řečma o ňáký vině. Buď by mě vůbec neslyšeli - a to bych měl kliku, nebo by mě uslyšeli a pak by bylo tóčo. Ty ženský by mě označily za spoluspiklence, Magdina amanta a taťka ví, co by si ještě nevymyslely. A výsledek? Ukamenovali by mě taky, ani pes by po mně neštěk. Depak! Prostě sem řek svým chlapcům a ti se do nich pustili svejma holema. Já věděl, proč si s sebou beru rybáře a podobný profese. Takovýhle lidi maj sílu a výdrž a na ňákou tu ránu, kterou uštědří, se nekoukaj. No a celníka sem měl kvůli stykům. Kdekoho znal, měl výřečnost, takže sme se mohli courat po zemi... No ale abych se vrátil... Kluci dědky a ženský zahnali holema a Magda mi byla samozřejmě vděčná. No taky sem byl ňákej štramák, nemysli si. Celej den na slunku, šlapat a zas jen šlapat, zdravě sem jedl - prostě štíhlej šlachovitej chlap. A Lukáš povidal, že jak se furt koukám do toho slunce, tak mám takovej pohled... no Magda se prostě do mě zamilovala!"
"A..."
"No jejéj! Kdepak sem mohl vědět, co ze mě další generace udělaj. Mesiáše a... a... asketu... a světce a já nevím, co ještě! Já sem nebyl učebnicovej typ, kdepak..."
A Ukřižovaný se náhle odmlčel. Miriam ještě dlouho klečela ve svých dolících; nevěděla, zda sní či bdí. Třeba to byl jen přelud zjitřené mysli? Anebo včera pojedla špatnou krmi? Rozhodla se, že si dnešní zážitek nechá sama pro sebe. Vzdychla, zvedla se a pomalu se ubírala k východu. Ještě naposledy pohlédla na Ukřižovaného. Zdálo se jí, že na ni spiklenecky mrkl. Usmála se.

M. se probudila. Pípání budíku ji upozorňovalo, že začíná další den a že musí do školy. Pomalu se probírala ze spánku. S novým dnem sen mizel, i když obraz zšeřelého kostela a lidského Krista (~Kryštofa) jí nešel úplně zapomenout. Už věděla, že sny jsou nesdělitelné, tak se s ním a s jeho poselstvím vypořádávala po svém - její podvědomé (racionální) racio se oním snem vyjádřilo k otázce Boha, k otázce víry. Hodně lidí kolem M. o Bohu mluvilo. M. však měla v této otázce jasno. Když došla ve svých úvahách až sem, už o svém snu více nepřemýšlela. Poslední dobou měla příliš mnoho podivuhodných snů, než aby jim přikládala větší význam. Měla spoustu jiných starostí...
Uvědomovala si vlastní rozporuplnost, kterou předtím neviděla (určitě ne tak jasně a zřetelně). Trochu ji to děsilo - všude v sobě nacházela rozpory. Ať o sobě řekla cokoliv, vždycky mohla říct i přesný opak - platil by taky. Prvním objevem byla pro M. její emocionalita, ačkoliv se považovala za člověka ryze racionálního. Byla introvert i extrovert zároveň. Byla upovídaná, ale přitom se velmi málo svěřovala. Byla společenská i samotářská (někdy si pokecala i s největším nepřítelem; někdy nesnášela ani sebe sama). V názorech byla někdy revoluční, někdy konzervativní. Byla přemýšlivá i impulzivní; trpělivá i zbrklá; dobrosrdečná, ochotná a štědrá a zároveň nesmírně sobecká. Někdy tolerantní a vstřícná, ale občas velice nesnášenlivá a tvrdohlavá jak mezek. Byla optimistou s depresivními sklony. Měla smysl pro mužské myšlení a přitom myslela žensky a byla ŽENOU. Byla pro rovnoprávnost mezi muži a ženami (což občas dávala velmi rázně najevo) a přitom se jí nesmírně líbilo, když ji muži pouštěli do dveří, pomáhali do kabátu a nosili růže. Byla směsicí toho všeho. Byla všechno. Hledala cestu sama k sobě...
Poslední dobou často nemohla usnout. Přemýšlela. O Kryštofovi, o sobě, o ostatních blízkých, o budoucnosti, o životě, o věčném koloběhu (všechno jednou končí a zároveň všechno pokračuje). Říkávala si: "Kdybych měla tu moc, tak zařídím, aby byli všichni lidi šťastní." M. toužila rozdávat štěstí. Přitom se sama trápila tím, že nemá tu moc...
Často usínala se slzami v očích (častěji, než by si kdo myslel). Jenom její plyšový oblíbenec toho byl svědkem. (Ano, večer co večer usínala objímajíc plyšovou hračku - svého dvojníka - kus sebe sama - jako malé dítě (ačkoliv jako malé dítě to nikdy nedělávala))...
Cítila prázdnotu. Chyběl jí Kryštof. Myslela na něj...
Těšila se na jaro (na léto, na prázdniny, na trička, na tenisky).
Těšila se na slunce. Sníh už ji děsil...

Všichni se teď už určitě těší na slunce.
Jaro začne za 23 dní a s ním, jak pravil jakýsi člověk v černém, začne i nový astrologický rok. Nový rok má být ve znamení Luny. Rok snů a idejí. Taky ženského principu - přeložila si M. Taky chladného světla - řekl kdosi za ni.
Uviděla obraz ohňostrojem žlutočerveně nasvícené kapitulní síně s přehršlí M. a Kryštofů - karneval nebo ples (od slova plesat), možná masopust. Valpuržina noc možná taky - blýsklo jí hlavou při pohledu na rej figurek.
Jedna z nich tančí s plyšovou hračkou, další dřepí před akváriem, ta pod oknem sedící je hypnotizována deskovým obrazem Krista, některé pláčou, jiní vyvádí. Jedna schoulená mluví sama se sebou pod stolem, na němž druhá tančí a zpívá s rozpřaženýma rukama.
"Jsou vlastně dva, když leží vedle mě," vysvětluje jedna postavička druhé velice podobné, "a zmítají jedním tělem. Oba chtějí, ale jeden VÍ, že nemůže, druhý CÍTÍ, že musí. Je to těžký boj." - "My dvě to tak taky máme, nemyslíš?? Ale mezi námi jsi ty ta silnější," odpovídá druhá. "Někdy tě zlobím, většinou se ti ráda přizpůsobím, ale vždycky se ti budu připomínat."
M. je zná všechny, zdraví je, ale ony nevidí. Je jakoby rozptýlená mezi nimi.

M-in sen
Ten prostor, ve kterém se ve snu pohybovala M., střídavě spolu s několika jí blízkými i vzdálenými, byl něčím mezi velikánskou tělocvičnou (v případě potřeby segmentovatelnou do menších kójí), enklávou klášterního komplexu s několika (mnoho) budovami, rajským dvorem a dalšími náležitostmi, v nichž fungovalo zvláštní řízení dávající celku podobu živoucího organismu, a malým středověkým městem, s hradebním systémem a spletí uliček, které také nesly znaky tohoto organismu.
Duch jakési kolektivní pospolitosti (směřující až ke komuně), který v těchto prostorách vládl, byl zřejmě dán právě těmito prostory. Ty bylo možno spojovat s určitým řádem dění, jež zde probíhalo a jež samo o sobě není vůbec důležité (M. si ho ostatně ani nepamatovala).
Z tohoto obrovského sálu - místa se pak ocitla v prostoru malé místnosti naprosto přesně vymezené podobou, funkcí i intimním charakterem. Seděla na záchodě a cítila směsici pocitů bolestně orientovaného smutku z osamění a zadostiučinění přinášející radost z tak postrádaného soukromí - směsici KONEČNĚ a UŽ ZASE, ANO i NE, PŘEŽÍT i PROŽÍT. Pak přišel M. Poskládal se (snad klekl nebo sedl) u jejich nohou a beze slova či pohledu položil hlavu na její břicho; ona tu svoji sklonila k jeho krku a teprve pak se objali. V takovémto schouleném propletení, beze slov i čehokoliv jiného, zůstali možná věčnost.
Po minutě někdo zaklepal na dveře a usiloval dostat se dovnitř. Odešli každý zvlášť a v tělocvičně s chodbami, chrámem a hradbami se jenom zdravili.

Miriam ležela na lůžku, které stálo v rohu její skromné cely. Oči upírala na kříž z jednoho kusu dřeva; visel v nohách její postele a byl první věcí, kterou M. po probuzení spatřila. (Dříve visel v hlavách postele, ale tam byl jaksi ztracený...) M. upínala své krásné oči na kříž, leč kříž neviděla. M. se nacházela ve stavu horečnatého přemýšlení - nepřemýšlení, blouznění - bloudění, bilancování - balancování. Ke své hrůze si totiž dnešní ráno uvědomila, že přestává rozlišovat mezi realitou a snem. Mezi současným a stereotypním životem v klášteře a životem Tenkrát - v tom barevném a pestrém světě (s Kryštofem).
Snažila se na ten svět zapomenout. Vstoupila do kláštera a zahalila se závojem tajemství. Stala se jednou z dlouhé řady posmutnělých jeptišek. Přestala žít Miriam, začala žít M. M. zapomínala na Miriam a cítila, že tak může zapomenout i na Kryštofa. Ale potom... Tenkrát při ranní modlitbě se opozdila a Kryštof se jí znovu připomněl. Pro M. to znamenalo drásavé znovuobjevení ženského "já", které dřímalo v prachu umrtvujících modliteb. Jestliže před událostí v chrámu odhrkávala modlitby takřka profesionálně a zapadala tak do sboru unylých a unaveně se táhnoucích hlasů předčasně zestárlých dívek - stařen, po setkání s Kryštofem - Ukřižovaným její modlitby zvroucněly, neboť M. znovu začala toužit, tedy žít. Začala toužit po pozemské lásce a v duchu se zříkala svého jediného a pravého "ženicha", který musel být rozpačitý ze své - nechtěné - polygamie. Neboť M., stejně jako ostatní jeptišky, nosila snubní prsten jako symbol svého zasnoubení s Ukřižovaným - Ježíšem Kristem. A ten prsten ji teď pálil. Po rozhovoru s Ukřižovaným, o němž znovu pochybovala, zda se jí zdál, či byl skutečností, začala cítit svůj stav jako nedefinovatelnou hanbu. Byla mladou dívkou, byla schopna rodit zdravé děti - a místo toho se odsoudila k celoživotnímu smutku a samotě, osudu bez muže, trápení, jež je pokrytecky nazýváno službou Bohu, vykoupením a vstupem do Edenu. Jenže tělo neobelžeš! Když štěstí a vykoupení, proč mají všechny její sestry tak šedé, povadlé a smutné obličeje? A kdy naposled viděla oči zářící štěstím, láskou? Měla podezření, že pokud v sobě potlačí lásku k mužům, nenajde v sobě lásku ke Kristovi (láska je nedělitelná!). Celý ten řád byl unavenou a unavující profesí, která sice sloužila lidem, pomáhala lidem, ale na své členy pozapomínala.
Stále bolestněji a bolestněji pociťovala Kryštofovu nepřítomnost ve svém nynějším životě. Dříve jí vadila pasivita členů řádu - přijímali slasti a strasti života se stejně nehybnou oddaností a vírou, že to Bůh zařídil a dále zařídí... Potom se stala také nehybnou...
Nyní se rozhodla vzít zase osud do vlastních rukou.
Znovu se podívala na kříž, vstala z lůžka a přešla ke skromnému stolu. Usedla nad čistý list papíru a ještě chvíli váhala. Pak však nezvykle energickým gestem, kterým jakoby ztřásala ze sebe tu mnohaletou únavu, uchopila pero a nadepsala první stránku dopisu:
"Milý Kryštofe!"
Píši dopis a vím, že Ti jej nikdy nepošlu. Jsem jiná. VŠE se o mně říká jen v náznacích. NIKDO se o mně nesmí dovědět.
Kryštofe, já toužím. Toužím; zeptej se mne: "Je absolutno?" Jako ses ptal JÍ! Vím, zanechala na Tvém skle siluetu, která prostupuje do obou prostorů. Já odešla a Ty víš proč. Sedával jsi u skla a bloudil před ním, za ním. Vzpomeň si, já stála vedle Tebe, ale Ty jsi mou postavu neviděl. Bylo ještě příliš brzy...
Dnes, když hledím na

Přesto, nebo právě proto, děsím se hříchu. Zvláště teď, kdy je ten MŮJ HŘÍCH tak mladý. Ano, Kryštofe, já zhřešila. Cizí muž mi spočinul hlavou na nahém klíně a já... smála se, vzdychala a plakala. Byl jiný, než Ty. Vím, každý je jiný, ale každý krok vedle je smrt. On měl podobu Ježíše. Vybavila se mi Tvá slova:"Až HO uvidíš, pohlédni na JEHO tvář. ON se směje očima. Jestliže však neustále křiví ústa a odhaluje své zuby v neupřímném úsměvu, věz, to je Ďábel!"
"JEN Ďábel se zaprodá chtíči a zapomene na svou siluetu ve skle, jež ho čeká kdesi v prostoru a věří, že právě on je jejím Ježíšem," dodal jsi tenkrát.
Kryštofe, já neodolala pokušení, místo Tebe přišel M. Byli jste to pak oba, když jste leželi vedle mě. Oba jste zmítali mým tělem a já nevěděla, co (koho) chci! Víš, příští den jsem HO (osudově dvojjediného) sotva pozdravila.

Včera se v mém dívčím, ano, znovu dívčím těle cosi zlomilo.
Vracela jsem se na kolej, do své cely. Bylo již pozdně, Slunce odešlo kamsi za soutok. Šla jsem na Staré Město. Mám ráda tajemná zákoutí, Schikanederovská, však víš, a proto jsem stoupala po onom schodišti, kde se za šera rozzáří olbřímí lucerna, poletující v prostoru.
Na světlé zdi, jako na pergamenu, kam na zlomek bytí sklouzl můj zrak, spatřila jsem trčiti nápis:"ŽENA S KŘÍDLY ANDĚLA."
V tu chvíli jsem na Tebe, tento týden ne poprvé ani ne naposledy, vzpomněla. Ožila jsem v Tvých verších, které jsi složil pro NI.

Kryštofe, já...
...tolik...
(Tvá?)
Miriam

V polovině března nebylo už po sněhu ani památky. Oblohou se těžkopádně valily mohutné bílé mraky, a tak slunce chvíli hřálo chvíli, zakryté, mizelo.
Kryštof stál u soutoku Labe s Orlicí a před chladným větrem se zimomřivě choulil do saka. Čekal na Miriam.
Myslel na orly. Podobně jako labutě nebo vlci žijí i oni celý život v pevném svazku s jedním partnerem.
"Stává se, že orel za letu náhle ztratí všechny síly a zřítí se na zem, kde jen čeká, co se s ním bude dít. Vše záleží na tom, jestli jeho druh letící vysoko na nebi toho spadlého zahlédne. Může mu pak přinést maso z úlovku, aby zesílel a znovu vzlétl. Pokud ho jeho druh neobjeví, většinou zemře roztrhán jiným dravcem," slyšel včera na přednášce v Muzeu.
Kryštof se shýbl a vzal z trávy větvičku. Hodil ji do kalné vody a pozoroval, jak ji - chvíli na hladině a chvíli pod ní - rychle unáší proud. Přivíral do dálky oči a usmíval se.
Dnes Miriam poděkuje za to, že mu zabránila projít oknem na druhou stranu.
Ačkoliv u toho vůbec nebyla...

Kráčela ránem ještě potemnělou lipovou alejí. Kamenné, k modlitbě semknuté ruce chrámu nechává za sebou. Nechává za sebou tím víc, čím blíže stojí dědině, čím blíže stojí aleji - meandrující řece, městu - zahradě panelových přízraků.
Sytí oči zvlněnou krajinou a zlehounka nasává její dech. Příliš vstřícná není. Zahalila se, smůtí a v tupé rezervovanosti, žije jen meandry svých řek, kličkováním zajíců a manévry káňat. Miriam jde s proudem. Stejně jako prameny, z nichž se sbírá, ani ona neví, kam dorazí.
Tam u soutoku mají už lidi jaro.
Tím víc Miriam nechává v dálce chrám, čím blíže stojí lidem. Černobílý oděv - bílá barva pravdivě vypovídá o Miriam; jsou řády, které sestry halí v oděv šedý - to už je úplný zmar! - černobílý oděv sjednává jí respekt. Někteří lidé před ní uhýbají pohledem, někteří úplně... PER DOMINUM NOSTRUM IESUM CHRISTUM...:
* Schvácená matka táhne plačící dítě:"Jestli nám to teď ujede, pomašírujem pěšky." - Neprostříhaná planá jabloň, hustá jako krajkoví.
* Děti asi desetileté s cigaretou v ruce za zády. Ještě ji schovávají. V rukou dětí o pár let (snad doslovně) starších už schovávána (byť stejně nepatřičná) nebude. - Na pocukrovaném poli tři bílé slepice.
* Piloti na obzoru startují své stroje, aby splnili příkaz velitelů - manévry války! - Modré nebe křižováno.
...AGNUS DEI, QUI TOLIS PECATA MUNDI...
Dnes kráčela Miriam alejí, která jí tolikrát byla cestou k vidině bezpečí na svém konci. Dnes jí šla opačným směrem. Dnes byla ona tím jediným, kdo mohl dát Miriam rozhřešení:
"Jdi a kroky rozjímej o lidských slabostech a vinách, o křivdách a svědomí, o bezpráví a pokoře, když je krycím jménem pro opatrnickou zbabělost a nehybnost, o nevyhnutelnosti a řízení, o cestách hlavních i slepých. Jdi a viz - jen jedna je cesta alejí (hleď, aby tobě nebyla tak) pustou."
Chrám nechává dnes Miriam za sebou. Ne, dnes ještě ne provždy, dnes se ještě neotočí, aby pohlédla svým Sbohem. Zatím ne. Ale už to, že na odchod (útěk) pomyslela, byť jednou jedinkrát (!)... PER DOMINUM NOSTRUM IESUM CHRISTUM...

Stál jsem u soutoku - tak přirozeně se prolínaly ony řeky, pomalu a silně, hnědá a červená. Potemnělé, ale teplé barvy mi náhle, jako když louskneš prsty, vybavily můj vznik.
Byly mi tehdy asi minus dvě hodiny. Otec přišel z práce. Matka stála u plotny a vařila. (Zlaté vlasy měla rozpuštěné, na sobě jednoduché, modré, manšestrové šaty - jemný proužek, drobný potisk s motivem květů kopretin.) Byla nádherná (nejkrásnější v našem městě!). Nadívané křepelky byly téměř hotové, proto začala opékat nadrobno nakrájené brambory. Nahlédla do druhé trouby - jablka v županu byla také již témeř hotová. Hraběnčin koláč se chladil ve vedlejší místnosti. Už před notnou chvílí donesla ze sklepa červené víno MODRÝ PORTUGAL, aby dosáhlo optimální teploty.
Radoval jsem se (doposud v jakémsi schizofrenickém rozdvojení) nad přehršlí překrásných teplých vůní.
Moji budoucí sourozenci (bratr a sestra) byli u babičky - vyzvednout si vánoční dárky:
- bratr fotoaparát značky LAIKA;
- sestra nepěkného gumového slona v červené barvě - při stisku zapískl.
Venku se smrákalo a padaly velké sněhové vločky.
Usmívaje se na matku odložil otec lékařskou brašnu a natočil si mohutný knír (nosil jej podle svého otce, kterého mimochodem nikdy neviděl - zemřel, když otci byly dva měsíce. Jediné památky na něj až dodnes jsou:
- otcův starší bratr Emil;
- kolorovaná fotografie z 1. světové války - odtud ten knír;
- zlaté cibulové hodinky za statečnost v první světové válce s rytinou:
EMILU ŠUSTÁČKOVI ZA STATEČNOST).
Pak otec matku políbil svými plnými rty na tvář...

Můj prenatální vývoj netrval překvapivě oněch 280 dní, byl totiž poněkud atypický. Pamatuji si, jak namísto postupného vývoje jednotlivých orgánů až k úplné dokonalosti novorozence měnil jsem se z dokonalého oka v ucho, v ústa, nos či jiné orgány. Narodil jsem se coby usmívající se hlava s tělem sotva patrným, které naštěstí časem dorostlo. Ona výlučnost mého prenatálního vývoje učinila ze mne navždy člověka osamoceného. Člověka pyšného na svou výlučnost a trpícího pro svou pýchu.

Kryštof stál na soutoku a díval se na dvě slévající se řeky. Hnědá Orlice, červené Labe a zelené odstíny jara všude kolem. (Plynoucí čas lineární a věčně se navracející čas cyklický. Proud času a věčný koloběh. Vše v rovnováze - napadlo ho.) Měl pocit, že mu něco uniká. Něco podstatného...
Vzpomněl si na Miriam. (Čekal na ni?) Přál si, aby přišla.
Zatoužil po ní - po její přítomnosti, po vůni jejích vlasů. Křičel, volal ji beze slov - Kde jsi? Kde jsi, moje Miriam? Kde jsou tvá andělská křídla? - Chtěl jí povídat o orlech, o absolutnu, o obraze ve skle, o své prenatální dokonalosti... Chtěl být s M.
Věděl, jak mu bylo, když měl mínus dvě hodiny. Ale už si nepamatoval, kdy se naposledy cítil šťastný. (Bylo to s M.?)
Kryštof stál na soutoku a čekal. (Na Miriam? Na zázrak?)
Náhle mu ztemněl svět a na svém obličeji ucítil dvě drobné prokřehlé ruce.

Ještě chvíli vnímal žlutočervené mžitky. Neuvěřitelně pestrobarevné květy; na oslavu dalšího odškrtnutého roku oddělujícího svět od začátku nového tisíciletí, rozstřikovaly se ještě chvíli na nebi za jeho očima. Přišel zázrak?
Dlaně spadly z očí na ramena, mžitky vybledly a zmizely a on se otočil.
"Kdybych měla tu moc, tak zařídím, aby byli všichni lidi šťastní, Kryštůfku," řekla Miriam. Jemu bylo zase tak, jako by byl mínus dvě hodiny starý. To byl zázrak, na nějž čekal: on a ona - soutok - věčný koloběh (všechno jednou končí a zároveň všechno pokračuje) na prozlaceném plátně.
"Miriam... já tolik...." snažil se, ale slova ho zrazovala. Chytla ho za ruku a odváděla pryč od tíživých myšlenek. Měli si hodně co povídat:
"Miriam, musíme si vše říci."
"Kryštofe, chceme?"
Propletli své prsty, jako Labe a Orlice, jako Škodovo sousoší, jako divoké růže za lavičkou.
"Já tehdy věděl, Miriam, v den, kdy rozkvetly barevné květy, kdy jsme spolu strávili poslední chvíle starého a první hodiny nového roku. Ale na druhé straně okna stála ona a šklebila se mi do obličeje."
"Proč ses tam díval?"
"Neptej se, sama dobře tušíš, byla jak černožlutá ryba, takovou jsem ještě neviděl."
"Byl to krok vedle, však víš..."
"Dnes. Jenže tenkrát? Když házela falešné střípky drahokamů, stíral jsem jí slzy, když se vysmívala skřekem kavky, měl jsem za to, že vzdychá pod mými dotyky..."

"Nemluv už o ní."
"Snad o tobě? Nechce se mi vzpomínat na dopis o hříchu."
Obtočila se kolem něj, objala ho levou nohou, přitiskla se, aby ucítila surovou vůni tabáku. Tolik ho toužila odvést od tíživých myšlenek a on tolik toužil po jejím těle, po její bytosti.

Parkem se neslo drnkání mandolíny. Akordy písně Modrý Portugal se střídaly v bláznivém tremolu. Do listí se opřel vítr, aby mohl paprsek Slunce oslnit Miriam a Kryštofa.
Zavřeli oči a vše jim usnulo na sítnici v opačném kontrastu. Tenhle úhel pohledu přes spadlá víčka jim otevřel cestu zpátky.
Jenže v onu chvíli jsem si uvědomil tři věci:
1) Raději bych teď žil v jiné knize (mám tam rozžitý pěkný příběh);
2) Chce se mi čůrat;
3) Já a Miriam jsme rozdvojeni - naše subjektivita nás odsuzuje k dualismu. Není možné vidět pod zavřenými víčky stejný obraz. Tolikrát už mě vyděsila, ponížila a znetvořila jedinečná představa, ale její lidský protipól je nudný a smutný. Přemýšlel jsem, jestli je Miriam ještě školačka a za nás - objímající se - jsem si promítal různé panoramatické obrazy: Niagarské vodopády, palmy, japonské turisty.
Začalo pršet a bylo vidět duhu. Cestou ke kolejím jsem si vzpomněl na Miriam. Už tu nebyla. Vlhký vzduch byl prosycený zápachem žížal. Dával jsem pozor, abych na nějakou nešlápl. Chtěl jsem si zapálit. Díky mé vůni po tabáku to bylo logické, ale vzpomněl jsem si, že nekouřím. Alespoň jsem se - u velkého a statného javoru - vyčůral. Ale neulevilo se mi.
Ve mně, tam uvnitř, zavládlo prázdné ticho. Cítil jsem, že mi něco uniká. Něco podstatného...
(Kryštofe, kam jdeš? Vždyť máš srdce horké jak rozehřátou plotýnkou! Neschovávej se za velká slova!)
Není možné vidět pod zavřenými víčky stejný obraz - stále mi znělo v hlavě. Otevřít oči. Nežít ve snu. Nemilovat přeludy.
"Ještě dneska," zalykal jsem se náhlým rozhodnutím, "ještě dneska si tě najdu, Miriam, a řeknu ti: Moje srdce je horké jak rozehřátá plotýnka." - "Miriááám!" Kryštof se rozběhl pryč od javoru, poskakoval radostí jako dítě a za běhu s jásotem vyhazoval sako vysoko do vzduchu.

M. se pomalu loudala po nábřeží kalné řeky Labe. Přestože se ráda dívala na oblohu, dnes úzkostlivě klopila pohled do země. Ničemu nerozuměla - citům, snům, životu, ani Kryštofovi.
A ona sama byla směsicí toho zmatku. Připadalo jí, že co nevidět všechno kolem splaskne jako rozřízlý balón.
Kdyby M. nebyla na ulici, zpívala by si o smutku a zklamání, o prázdném srdci. Tak bloudila Miriam nočním městem a hledala cestu sama k sobě.
"Vím, že každý krok vedle je smrt," opakovala si, ale zároveň na to nechtěla myslet. Nerozuměla tomu. A přála si, aby ji někdo utěšil.
Volala v duchu jméno, na které si doteď netroufla ani vzpomenout. Když se podívala na oblohu, viděla padat hvězdu. Byla to už pátá padající hvězda v jejím životě. A ve stejné chvíli zaslechla, jak někdo volá její jméno. "Miriááám!" rozléhalo se ulicemi Starého Města. Věděla, že to je Kryštof. Byla ráda, že ji hledal. A že ji našel.

Když si Kryštof na kolejích vařil na plotýnce jídlo, přemýšlel. "Proč jsem dneska na soutoku nechal Miriam zmizet? Proč jsem ji pořádně nedržel za ruku, aby se mi už neztratila? Musím ji najít..." A v podvečer se vydal někam za ní.

Našel ji - už byla noc - když se toulala po Starém Městě (kde jinde než v Schikanederovských zákoutích - pomyslel si Kryštof). Přiběhl k ní, vzal ji za ruku a řekl: "Moje srdce je horké jak rozehřátá plotýnka." Miriam se rozesmála. Pak se objali. (Už tě nepustím - myslel si Kryštof.)
Ve vzduchu bylo cítit léto, byla noc a bylo příjemně. Toulali se...
"Kdysi jsem si myslel, že v tomhle městě dlouho nevydržím..."
"A teď?" skočila mu do řeči Miriam.
"Teď bych tu zůstal i napořád." (s tebou - pomyslel si Kryštof).
"Byla to dlouhá cesta, než jsme došli až sem," řekla Miriam. "Kdysi se mi o ní zdálo," vzpomněla si.

Hudba zmlkla a světla v sále znovu ozářila udýchaný maškarní rej.
"Kdysi jsem si myslel, že v tomhle městě dlouho nevydržím," pravil zadýchaný Kryštof a zahleděl se na Miriam. V tom převleku vypadala nezvykle, ale stále jí to slušelo. A Kryštof si zároveň přiznával, že ho to i vzrušovalo. Jeptiška...
"A teď?" Zvědavá Miriam. Vyzývavě si měřila Kryštofa. Jak dlouho se znají? Pravda, chodí - vlastně chodili - spolu do jednoho ročníku, ale ty začátky... Každý začátek je vždycky těžký; potom je však zapomenut a jeho kouzlo zmizí pod banální každodenností.
"Teď bych tu zůstal i napořád..." To město se stalo jejich druhým domovem - dokonce v něm trávili více času, než v těch skutečných domovech ("trvalých bydlištích"). Město jim přirostlo k srdci, což si ovšem uvědomili až nyní, když měli odejít.
Pátý ročník skončil. Toto byl jejich poslední večer - maškary.
Maškary jako hranice mezi studentským životem a tím potom. Kryštof znovu pohlédl na Miriam. Jeho láska. Došli spolu až sem, jaká bude jejich další cesta?
"Kde jsi vůbec přišla na to, přijít sem za jeptišku?" zeptal se.
Pokrčila rameny a zpoza bílého čepce naň hleděly živé oči. Co mu bude vykládat? Sama neví, zda to byl okamžitý nápad, touha po recesi, či zda to v ní bylo déle. Konečně - řádové sestry potkávala v tomto městě často. Zpočátku se na ně dívala vyplašeně a taky zvědavě, nebyla na něco takového zvyklá. Později i ony vklouzly do té každodenní všednosti, nemohla jim však upřít určitou ... sílu ... duchovní sílu, která z nich vyzařovala. Alespoň ona, Miriam, vždy před nimi sklopila zraky a cítila se trochu nejistě...
Miriam se teď pousmála. Vzpomněla si na nadšení, jaké vyvolal její převlek na dnešním večírku.
"Jé, to je skvělé!" dětsky se radovala Saša (Alexandra) K. a Puffin jí v tom přizvukovala. Obě s nepřehlédnutelným moravským přízvukem.
Miriam se rozhlédla, aby své kamarádky - své důvěrné kamarádky - našla. Jenže sál byl beznadějně plný a světla znovu zhasla. Na poslední chvíli spatřila Viktora K. s neodmyslitelnou sklenicí džusu - stál u stolu a nerudně sledoval hodinky.
"Jak se v tom vůbec cítíš?" připomněl se jí Kryštof.
"Normálně!" vykřikla sebevědomě a znovu se ponořila do rytmu hudby. Ale přitom cítila, že neříká pravdu.
Ty šaty jako by ji měnily... Začala najednou uvažovat o věcech, které by jindy lehce a snadno přešla, minula... O lásce a o víře. O její minulosti. O tomhle městě se Schikanederovskými zákoutími. O první schůzce s Kryštofem, tenkrát na soutoku Labe a Orlice. A bylo jí do pláče...
Přestala tančit a šla si odpočinout. Minula Jiřího Š. a Borise V., kteří spolu živě diskutovali. O čem? O Bohu? O knihách? Neví... Vše jí splývá... Okolí je rozmazané...
V baru potkala Lukáše B. Zamyšleně hleděl na skleněnou desku, která je oddělovala od sálu, a kouřil právě ubalenou cigaretu. Voněl tabákem.
Na co asi oni myslí? Tento poslední večer? Na co myslí všichni ti, které tenkrát viděla poprvé a které za těch pět let poznávala a poznala?
Znovu se k ní připojil Kryštof. Také on podlehl náladě rozlučkového setkání, snažil se to však nedat najevo. Marně.
"Půjdeme?" zeptal se M.
Kývla hlavou.
Vyšli do noci.
Mlčeli.
Po chvíli se ozvala M.
"Byla to dlouhá cesta, než jsme došli až sem."
A po chvíli dodala: "Kdysi se mi o ní zdálo..."

K o n e c

Bojisa Mavilič alias:
Boris Váňa
Jiří Šustáček
Saša Alexandra Křižková
Marie Puffin Kociánová
Viktor Kořístka
Lukáš Bohuslav

Dovětek

Tento text je kolektivním projevem účastníků semináře tvůrčího psaní, který probíhal od září 1998 do května 1999 v Hradci Králové. Rodil se jako volná improvizace bez předchozího tematického vymezení a omezení - jediným sjednocujícím prvkem byl časový úsek, v němž vznikal, a prostor, ve kterém se autoři pohybovali. V duchu ping-pongové hry předávali si tvůrci v pravidelných intervalech napsané části, navazovali na ně, rozvíjeli je nebo přinášeli další a nové inspirační podněty. Jakkoli je psaní záležitostí osobního sebevyjádření, "nepřekáželi" si pisatelé navzájem, neztráceli svou samotu, naopak, vnesli do spontánně skládaného příběhu každý svůj pocitový i myšlenkový podíl, svůj nezaměnitelný svět, své sny, prožitky, úzkosti i radosti. Postupně se tak obohacoval pozoruhodný vzájemný dialog. Myslím, že vznikl originální a upřímný text, který daleko překročil hranici pouhého cvičení.

Jan Dvořák

Knihovna Viselec, svazek 3 Vysoká škola pedagogická, Ústav českého jazyka a literatury Hradec Králové 1999