Jak se žije na služební cestě aneb Zbavte se iluzí IV.

Teď už jsem zase zpátky doma, ale neodpustím si dokončení svého vyprávění - přišli byste o zajímavé završení mé cesty...
Po čtyřech dnech školení nakonec nastal pátek - den, kdy mi končily pracovní povinnosti. V pátek dopoledne jsme na školení probírali poslední detaily, sepisovalo se hodnocení (vcelku mě spíš pochválili než zkritizovali, čili úspěch :)), dostala jsem poslední oběd v kantýně a pár minut na netu a pak už jsme mě asi ve tři odpoledne odvězli zpátky do centra k hotelu a s paní šéfovou jsme se srdečně rozloučily (dokonce jsem dostala pár znamenitých tradičních místních koláčků na výraz poděkování)...
Noc byla jěště daleko, tak jsem se rozhodla vyrazit za turistických poznáním města. Pořádně jsem se na to vybavila - foťák, čepice, šála, rukavice - a vyrazila jsem. S navigací nebyl žádný problém, neomylně jsem zamířila za belfortským lvem a pevností - symbolem a dominantou města. Po pár minutách jsem dorazila na stejné místo, odkud jsem si lva fotila už ve středu, kdy mě pro tu fotku cestou do práce schválně vezli tamtudy. Nafotila jsem si lva ve sněhovém hávu a zamířila do starého města, jehož centrum se rozkládalo přímo pod lvem - typické francouzské baráčky, pestrobarevné okenice i omítka, honosná radnice, katedrála, na námestí altánek, všude kolem kavárničky a barové podniky - prostě Francie :). Při potulkách starým jádrem města jsem narazila na cedulky "Lion" (čili ke lvu), tak jsem se po nich vydala s myšlenkou, že zhora bude na město pěkný výhled. Byl. Nafotila jsem, ale stejně mě to pořád lákalo jít výš a výš - pořád jsem čekala, že někde narazím na zamčené dveře a budu se muset vydat zase zpátky, ale nic takového se nestalo. Kolem páté hodiny (těsně před setměním) jsem stanula na vršku pevnosti u francouzské vlajky a mohla se kochat pohledem na město. Extra dlouho mi kochání nevydrželo, nafotila jsem a vyrazila zase na cestu zpět - jednak tam byla zima jak v psírně a kromě toho jsem pořád trpěla paranoiou, že mě někde zamknou a už se nikoho nedovolám. :)
Jiným koncem města jsem se vrátila na mě známou ulici, obešla pár obchůdků, kde jsem nakoupila vše potřebné, a pak už se snesla noc a byl nejvyšší čas se začít balit a sbírat k domovu. Pravda, letadlo mi letělo až ráno, ale bylo to zase v tak smrtící hodinu, že jsem tomu musela přizpůsobit celý režim. Prvním bodem bylo se turistickým chozením řádně unavit, abych jednoduše usnula i v tak brzkou hodinu, jako je pro mě osm večer. Na hotelu jsem se téměř kompletně sbalila, nachystala vše potřebné a velmi zodpovědně nastavila budík v mobilu na 3:30 a 3:35 a 3:40 (taxík pro mě měl přijet ve 4:15, letadlo letělo v 6:00). Poté, co jsem všechno 5x zkontrolovala, jsem se opravdu těsně po osmé uložila ke spánku (přece jen jsem chtěla naspat aspoň 7 hodin, ať nejsem celý víkend jak můra). Nějak se mi podařilo usnout, ale stres ze strachu že zaspím mě v noci několikrát vzbudil - těsně po jedné hodině, pak asi o půl třetí, ale pořád jsem si říkala, že na vstávání je času dost. Pak jsem se vzbudila znovu - a to už s divným pocitem. Kouknu na mobil a tam stojí: 4:37. Najednou jsem byla úplně komplet probuzená a vyděšeně jsem vyskočila z postele. Ne, to přece není možný, vždyť mi nic nezvonilo. To přece nemůže být pravda! Do prdele!! Ne, to ne!!! Zaplavil mě totální stres, mozek se zasekl a nebyl schopný rozumné myšlenky. Roztřásly se mi nohy i ruce. Neee!!! Zuřivě jsem mačkala mobil, abych zjistila jak se to mohlo stát. Ach bože, jak prosté. Čas jsem měla nastavený dobře, ale bohužel datumově byl budík nachystaný na pátek, nikoliv na sobotu ráno. Sakra!!! Pochopila jsem obludnost své vlastní blbosti. Byl mi znám viník, ale teď to ještě chtělo řešní. Nebylo zase tak pozdě, krmila jsem nadějí sama sebe, a začala JEDNAT!
Potřebovala jsem telefon na taxikáře. Ten byl napsaný v emailu v noťasu. Rozbalila jsem noťas. Katastroficky pomalu se bootovaly Windowsy. Našla jsem číslo a zavolala jsem panu taxikáři. Ten byl úplně v klidu, že na mě čeká před hotelem. Bleskem jsem všechno zase sbalila, popadla saky paky a letěla jsem ven. Celá úvodní vstávací část trvala maximálně šest minut. V 4:45 už jsem seděla v taxíku. Snažila jsem se z taxikáře dostat ujištění, že to stihneme, ale nějak se mu do toho nechtělo. Každopádně jsem mu řekla, v kolik mi to letí, a předpokládala jsem, že se podle toho přizpůsobí. Zřejmě se podle toho řídil, ale nějak mi připadalo všechno málo - prudila mě každá červená na semaforu, na dálnici jsem měla pořád pocit, že jede hrozně pomalu, sledovala jsem kilometry, hlídala čas. Proste jeden velký STRES. Každopádně jsem si říkala, že jestli budu na letišti dřív než o půl šesté, tak že dám taxikáři řádné dýško. Ano, nakonec ho dostal a zaslouženě.
Do letištní haly jsem vstupovala asi 5:24. Dokonce jsem ani nebyla poslední pasažér svého letu, ještě se za mnou trousili i další opozdilci. Takže nakonec se mi podařilo všechno stihnout, neznělo mé jméno letištní halou, že se mám dostavit k odletové hale číslo A09. Prostě jsem tam normálně čekala v davu letu-chtivých lidí jako vždy. Tady už nikdo netušil, jaké jsem měla adrenalinové ráno - dokonce jsem ani nepotřebovala kafe na "probrání se" - už od těch 4:37 jsem byla opravdu dokonale probuzená. Možná i díky tomu jsem si oba lety domů (jak Basilej - Zurich, tak Zurich - Praha) příjemně užila (na oba lety bylo poloprázdné letadlo, měla jsem místo u okna a byl krásný výhled na Alpy), neustále naplněna jakousi vděčností osudu, že jsem nakonec všechno zvládla bez dalších složitejších problémů jako je přebookování letenky a podobně. Když jsme pak nakonec přstáli v Praze dokonce několik minut před letovým řádem, byla jsem opravdu šťastná, jak to nakonec všechno dobře dopadlo a že jsem zase doma....