Anglie: Londýn a Glasgow (25.-31.8.2001)

Jak jsem se vlastně dostala do Anglie? Jela jsem tam na svatbu Marie Wishart, Angličanky, u které jsem byla v roce 1993 na výměnném pobytu ještě přes gympl. Tehdy jsem tam byla dva týdny, bylo to fajn a moc se mi na Shetlandách líbilo. Od té doby jsme si pořád psaly, i když časem už to bylo tak 4x do roka, a to většinou na vánoce a narozeniny a sem tam nějaký ten email. Už asi před rokem a půl mě pozvala na svatbu a já jsem jí tehdy napsala, že jestli i to vyjde, tak proč ne, že ráda přijedu. No a pak se všechno domlouvalo a upřesňovalo, až to nakonec dopadlo tak,že jsem tam opravdu jela. Svatba byla v Glasgowě, tak jsem si koupila jízdenku do Londýna a následně do Glasgow, sbalila sváteční oblečení, svatební dar a koncem července jsem vyrazila.

Dobrá byla už vůbec první cesta - seděla jsem hned asi na druhém sedadle a vedle mě seděl velmi komunikativní Angličan (z Cambridge), tak jsme se dali do řeči a po pár větách jsme pobaveně zjistili, že jsme oba z Hradce (učí na Obchodní akademii, chodí s českou holkou a míní se tu usadit). Tak jsme pak porovnávali a doporučili si hospody kam kdo chodíme. Kromě toho jsme ale také prodiskutovali spoustu zajímavých témat - funkci královské rodiny v UK, politický systém, ceny nemovitostí, česko-anglické odlišnosti (cestování, jídlo, apod.), naši ekonomickou situaci, krásu naší krajiny apod. Bylo to zajímavé a navíc mi to hodně pomohlo se rozmluvit, protože jinak jsem pod vlivem posledního roku naladěná na francouzštinu.

Po osmnácti hodinách v autobuse jsme pak teda přijeli do Londýna. První dojem byl skvělý, bylo krásně a vidět na vlastní oči všechny ty londýnský památky, to je fakt zážitek... Čekalo mě deset volných hodin než mi jel večer autobus do Glasgow, tak jsem nechala kufr na nádraží a vyrazila na obhlídku Londýna - Westminter Abbey, Big Ben (obrovský a nádherný hodiny!), Parliament, Whitehall, Downing Street (sídlo min. předsedy), Trafalgar Square, Piccadilly Circus - všechno to jsou ty správné turistické památky, které vypadají úplně stejně jako na těch obrázcích v učebnici angličtiny, ale stát tam a vidět, jak je to všechno velký a krásný, to je paráda. Po tomto prvním okruhu jsem si tak na dobrou hodinu šla sednout do St. James´s parku. Londýnské parky - jsou velké se spoustou místa a moc příjemné - jsou naprosto geniální, každý přijde, najde si místečko, které se mu zamlouvá a uvelebí se na trávníku. kolem poledne bývají plné pracujících z okolních ulic, většina ženských se dokonce během té polední pauzy nahodí do plavek a zároveň s obědem se opalují. Já jsem si je oblíbila na své picknickové obědy - co jídlo, to jiný park.

Pak jsem pokračovala k Buckinghamskému paláci a došla zase k Victoria Bus Station, kam jsem přijela a odkud mi to mělo zase jet dál. K večeru už jsem byla dost unavená, tak jsem si sedla jen tak někam na schody a čekala, až pokročí čas natolik, že nastane noc a pojede mi autobus. Dočkala jsem se a v 22:30 vyrazila dalším spojem (byl to krásný double-decker), směr sever. Určitě to byla cesta krásnou krajinou, přes kus Skotska, ale nemám z toho vůbec nic. V autobuse jsem byla ráda, že jakž takž spím (poté, co jsem předcházející noc strávila taky v buse), probrala jsem se akorát na pauze někde na dálnici ve tři ráno a potom těsně před Glasgowem, kde ovšem - narozdíl od Londýna - bylo sychravo a chladno. (Přesto v předpovědi počasí v TV říkali, jaké je v těchto dnech extremní teplo - bylo asi 23°C)

Marie si pro mě přišla s půlhodinovým zpožděním (vysvětlila mi to tím, že předcházející večer trochu pařily - zřejmě něco jako naše loučení se svobodou v ženské podobě, byly tam všechny ženy pozvané na svatbu), ale zase jsme se v pohodě poznaly (z toho jsem měla trochu strach). Odvezli mě do hotelu, kde bydleli všichni svatební hosti, dostala jsem k dispozici pokoj, tak jsem se osprchovala a „vytuhla“ - byla jsem katastrofálně unavená a nevyspalá, takže až do odpoledne jsem dospávala. Marie i rodiče měli plné ruce práce s chystáním svatby a vítáním dalších a dalších hostí, takže jsem se o sebe starala sama (což mi mimochodem dost vyhovovalo) a šla se projít do nejbližšího okolí hotelu. Byla to docela odlehlá čtvrt, takže jsem na nic převratného nenarazila - jen ulice a domy a obchůdky.

Na večeři jsme se sešli všichni v hotelové hale, takže následovalo první vykládání a seznamování, které bylo podstatně ztíženo množstvím dialektů, které se tam vyskytovaly Glasgowské nářečí je prý jedno z nejnesrozumitelnějších, shetlandské se taky hodně liší (má vlastní specifická slova) a další část příbuzenstva byla z Norska a USA (kterým jsem trochu paradoxně rozuměla nejlíp :o)). Nezáleželo na tom, kdo se ke mně zrovna posadil (vystřídali se u mě Mariini rodiče, 2 tety, 2 babičky a 1 dědeček), stejně se všichni ptali na to samé - jakou jsem měla cestu (následovalo zděšení, že jsem strávila dvě noci v autobuse; všichni ostatní tam totiž byli letadlem), odkud jsem, co dělám, jak se mi líbilo na Shetlandách, co si pamatuju. Takhle jsme tam posedávali až do večera a pak se šlo spát.

Druhý den jsem se vzbudila pěkně pozdě a ničemu to nevadilo - svatba byla až na tři hodiny. Zase jsem se šla kousek projít (vzala jsem to tentokrát na druhou stranu), pak jsem si napustila vanu a někdy po obědě jsem se začala chystat do slavnostního. O půl třetí byl pro svatební hosty přistaven autobus, který nás přesunul ke kostelu. Ačkoliv to byl anglikánský kostel, tak jak interiér, tak i celý obřad byly hodně podobné katolickému (většina svateb, na kterých jsem byla byly katolické). Celé to trvalo asi půl hodiny a to i s focením před kostelem.

Pak jsme se autobusem zase vrátili do hotelu, kde následovala hostina. Sedělo se u několika menších kulatých stolů (takže ne u jedné tabule jako u nás) - se mnou u stolu byli jednak Mariiny spolubydlící z vysoké a se Stewartovy (to je novomanžel) kolegové z práce. Všechno lidi přibližně mého věku, vesměs veselé kopy, takže o zábavu bylo postaráno. Hostina se skládala z pěti chodů - předkrm (avokádové plátky s ovocem), polévka (pohanková), hlavní jídlo (kuřecí prsa se smetanovou omáčkou, dušenou zeleninou a bramborem), dezert (čokoládovo-banánový pohár se šlehačkou) a káva se sušenkou - všechno to bylo jedlé a dobré (žádní šneci a podobné příšernosti jako ve Francii :o)).

Po jídle nás všechny "vyhnali" ze sálu do menší místnosti s barem, aby se sál mohl přetvořit na taneční parket. když už mluvím o tom baru, zajímavostí bylo, že si každý platil pití sám, veškeré nápoje se objednávaly a ihned platily u baru. Sama bych si toho moc dovolit nemohla (obyčejný čaj stál skoro dvě libry, čili 120,-Kč), ale pořád se o mě někdo staral a kupoval mi drinky (nejvíc dědeček, kterému jsem se asi líbila :o)) - všechno bílá vína. (Mimochodem, pivo se tam pít nedalo. Dělají ho tam úplně bez pěny a má naprosto příšernou chuť - s naším dobrým českým se to nedá srovnat!). Následovalo tancování a to ne tak ledajaké - skotské tance. Docela jsem se těšila a nezklamalo mě to. Hudba byla taková skotská - něco mezi americkou country, českým folklórem, říznutý skotskýma dudama. Zvláštní bylo, že na rytmus naší běžné polky tancovali nějaké ohromně složité krokové variace, ale úplně nejlepší byly komplikované tance s několikanásobným postupným střídáním partnerů, až se všichni v kole vystřídají. No, a takhle to šlo několik (asi 5) hodin, proložilo se to pouze druhou večeří (někdy asi v jedenáct - paštičky v lístkovém těstě, sendviče a svatební dort), jinak se tančilo a tančilo.

Málem bych zapomněla zdůraznit, že na celé svatbě bylo množství chlapů v skotských národních úborech čili sukních. Vypadali ohromně důstojně (vůbec ne směšně) a moc jim to slušelo (mimochodem - to, že chodí bez spodního prádla, je jen pověra - při tancování jim bylo vidět pod sukně, ale všichni měli normální slipy :o)). Večer skončil někdy kolem druhé ráno, polovina hostů byla v náladě, polovina totálně unavená, takže byli všichni rádi, že se šlo spát.

Další den jsem zase pozdě vstávala, zašla na hotelovou snídani, sbalila se a vyrazila na pořádnou obhlídku Glasgowa, než ho úplně opustím. Poněkud mě to město zklamalo, nikde nebylo nic moc k vidění. Obešla jsem tři největší památky (katedrálu, bývalý hrad a radnici) a to bylo všechno. (později mi bylo řečeno, že "sousední" Edimburg (Skoty vyslovováno jako /Ejdimbara/) je mnohem hezčí a historičtější - no, možná příště). Na šestou hodinu večerní jsem s Wishartovic rodinou byla domluvená na společnou večeři v italské restauraci - to taky nakonec bylo jediné místo, kde jsem si tak nějak podstatněji povykládala s Mariinou maminkou, bráchou a jeho ženou - Američankou (mimochodem, ona se mě ptala, jestli máme v Čechách moře; kdežto když mi ona řekla, že je z Massachusetts, tak jsem se jí ptala, jestli bydlí přímo v Bostnu :o)); s Marii jsme si nakonec vyměnili jen pár vět, ale s tím jsem tak nějak počítala...

Po večeři jsme se všichni definitivně rozloučili a já se vrátila na Buchanan Bus Station - čekala mě další noční cesta autobusem. Tento byl o poznání nacpanější, takže pohodlí bylo zase o kus míň. Do Londýna jsem dorazila v hrozném stavu - ještě unavenější a nevyspalejší - všechna ta předešlá únava a nevyspání se ve mně násobilo. Čekal mě celý den v Londýně a odjezd druhý den večer - spousta času. Měla jsem krásnou ideální představu, že si seženu ubytování, trochu se vyspím a pak vyrazím zase do Londýna. Jak už to tak chodí, dopadlo to všechno jinak.

Ubytování jsem si sehnala - to nejlevnější, co bylo a stejně stálo šílených 18 liber (1100,-Kč). Ta ten den jsem si koupila celodenní lístek do metra, tak jsem brzy ráno jsem posnídala v Green Parku a pak pokračovala na Halborn k Britskému Muzeu, kde měla sídlit má ubytovna. Ulice vypadala nad očekávání krásně, samý příjemný a přívětivý hotel. No, ubytovna byla samozřejmě jiná, tvořily ji podzemní prostory těchhle krásných hotelů. Složitá cesta přes tři chodby, dvoje schodiště, malý pokoj ve sklepní úrovni, kterým vedly jakési trubky, šero, nehezký záchod, slušná koupelna - oboje na chodbě. No, nezůstala jsem tam. Dala jsem si sprchu, která mě natolik vzpružila, že jsem byla schopná opět vyrazit a nemusela jsem zůstat trčet v té podzemní díře.

Měla jsem lístek na metro, tak jsem se snažila, aby se mi těch pět liber "vyplatilo". Jezdila jsem všude, projela snad všechny trasy (jednotlivé linky mají každá svou barvu, na stanicích je skvělá navigace, takže i na místě, kde se kříží pět tras se nedá zabloudit...). Měla jsem namířeno do "druhého turistického centra" (on je Londýn šíleně veliký a na pěší procházky dost náročný), ale můj původní plán dojít tam, kam jsem chtěla, po druhém nábřeží jaksi nevyšel, zato jsem poměrně náhodou narazila na Southwork Cathedral a taky loď Francise Drake-a - Golden Hind. Pak jsem zajela metrem zpátky na druhou stranu Temže a došla tam, kam jsem měla namířeno - na Tower Bridge, (ten rozevíratelný most, ten mě nadchnul) a Tower (bývalý středověký královský hrad, později vězení). Pak jsem pokračovala k St. Paul´s Cathedral a dál kolem justičního paláce k Templu. Po dalším přesunu metrem jsem poobědvala v Hyde Parku a pak zamířila ke County Hall, před kterým stálo obří kolo, postavené k miléniu (obrovské centrální ložisko toho obřího kola je prý české výroby! :o)).

Právě na tohle kolo bylo jsem se chystala, v Glasgowě mi ho všichni moc doporučovali - London Eye - byl to projekt British Airways, velké kolo se spoustou prosklených kabin, každá asi pro dvanáct lidí. Sice to stálo 9,5 libry, ale zase jsem si říkala, že to bude určitě stát za to. Stálo to za to, ale úplně stoprocentní zážitek to nebyl. Ani přesně nevím proč, ale trošku mě to zklamalo. Právě na tom kole, při pohledu na Londýn z výšky, mě nejvíc napadalo srovnání s Paříží, ze kterého Londýn moc dobře nevycházel. Paříž byla i z výšky (z Eiffelky) ohromně fotogenická a krásná - ulice se starými domy, spousta památek na dohled, v dáli čtvrť Défense se zástupem moderních mrakodrapů. Londýn byl naproti tomu takový velký chaos - hned vedle historických památek stály moderní stavby, třeba Tower Bridge, ačkoliv je obrovský, nebyl z kola vůbec vidět. No, zážitek to byl, ale čekala jsem větší pecku (Paříž u mě suverénně vede! :o)) I s čekací frontou (přičemž docela reálně hrozilo, že se tam vůbec nedostanu - musela jsem ukecávat prodávajícího mladíka, že je to pro mě jedinečná šance a že zítra odjíždím. Díky tomu jsem dostala "neatraktivní" podvečerní lístek, takže jsem to měla i se západem slunce :o)) se to protáhlo až do večerních hodin, takže jsem si pak užila poslední cestu metrem, dojela na ubytovnu a téměř okamžitě zalehla a spala - naštěstí.

Ráno jsem se probudila už mezi dalšími třemi spolubydlícími (jedna Italka a dvě Američanky) a příjemným překvapením bylo zjištění, že v ceně noclehu je i snídaně. Ta taky byla tím nejlepším, co mě v mém youth hostelu čekalo - tousty, máslo, marmeláda, křupavý rohlíček a čaj s mlíkem - nádhera :o). Hned po tomto příjemném zážitku jsem si sbalila svých pět švestek a vypadla opět do londýnského kotle. Už jsem měla přesně vymyšlenou trasu, tak jsem jistě vyrazila směrem k Trafalgaru a zamířila do National Gallery. To je takový menší Louvre, ovšem úžasné je, že mě to nestálo ani korunu. Tahle národní galerie je totiž, možná jako světová rarita, fakt to přesně nevím, úplně zadarmo (začalo to někdy v minulém století s tou myšlenkou, že státní obrazy jsou pro všechny a nemají rozhodovat peníze - geniální, ne?). Tak jsem se tři hodiny kochala van Eyeckem, Monetem, Turnerem, Michelangelem a dalšími. O spoustě obrazů jsem věděla zajímavosti a znala jejich symbolické rozbory z jedné chytré knížky a teď jsem je všechny viděla naživo. Úžasné.

Kolem poledne jsem opustila NG a podél Temže a přes most Waterloo zamířila na protější břeh na poslední naplánovanou atrakci - New Shakespeare´s Globe. To je přesná replika Shakespearova renesančního divadla s vnitřní shakespearovskou expozicí. Spousta zajímavých věcí, kromě klasických muzejních exponátů i několik počítačových multimediálních aplikací s dotykovou obrazovkou, což bylo pro mládež zjevně velmi atraktivní a mimo to i zajímavé (třeba vysvětlení některých divadelních triků ze shakespearovy doby - jak dělali věšení, useknuté ruce, zvuk hromu, ...). Jen mě trošku mrzelo, že mě nepustili i na obhlídku exteriéru, ale co se dalo dělat. Naposledy jsem v Londýně popicknickovala na nábřeží Temže a vyrazila naposledy kolem Big Benu a Westminster Abbey po Victoria Street (stejnou cestou, po které jsem před pár dny poprvé šla opačným směrem) k "autobusáku".

Utratila jsem poslední drobné (poučená od rodičů, že žádné mince domů vozit nemám, protože ty v bance nevymění a jakmile přijdou eura, tak budou libry a pence zbytečný) a to už se začali scházet Češi k našemu autobusu Capital Expresu do Prahy. Vyjeli jsme v šest večer a naposledy se "spanilou jízdou" s Londýnem rozloučili. Pak už jenom dálnice, za dvě hodinky vjezd do Eurotunelu (zajímavé je, že při odjezdu po nás neštěkla ani myš, natož nějaký "imigrační" :o)), noční přejezd Belgie a Německa a ve dvě hodiny následujícího dne příjezd do Prahy. Vlak do Hradce mi jel až za hodinu a půl, tak jsem si v Praze - neustále s cedulkami z londýnské úschovny (left luggage) na kufru - sedla na nádraží a "usazovala" vzpomínky a myšlenky. Ovšem čím blíž jsem byla domovu, tím víc jsem se zbavovala londýnského vlivu a tím víc na mě působila "normalizace" domova. Sice jsem se vracela z dlouhých cest, ale čekal mě návrat do "normálního" života - jednak finiš na diplomce a taky nástup do práce, mé první stálé zaměstnání... Takže zpoždění vlaku i nával v trolejbuse domů už jsem brala s navyklým klidem, i když ve mně pořád ještě vířily myšlenky na klid, který člověk může zažít jedině vsedě v Londýnském parku...