V minulém díle jsme skončili předestřením očekávaného hřebu akce - gala večeři, čili to můžeme rozjet rovnou fotkami obleků a společenských šatů (a mějte na paměti, že od předcházející sněhové survival akce uplynuly sotva dvě hodiny ;))
Postupně jsme se všichni scházeli v prostorách restaurace, všichni vyfiknutí a vyfešákovaní, prostě radost pohledět na takový zástup pracovníků - a taky se tím pohledem René kochal... Od číšníků jsme každý dostali "welcome drink" čili šampus na uvítací korzování a vykládání po hloučcích, ale jakmile jsme se všichni sešli, tak už jsme se rozesazovali k jednotlivým stolům na předem přidělená místa, kde už na nás čekal talíř s prvním předkrmem. Zasedací pořádek vycházel z rozlosování družstev na předcházející survivalovou akci, takže se Silver Stars opět sešly večer u stolu - měla jsem štěstí i přímo na místo, protože jsem seděla mezi dvěma english-speaking (že by to bylo schválně, když jsem ze supportu) osobami Thomasem a Mattem, tak jsme celý večer vydatně konverzovali anglicky - o cestování, bydlení ve Švýcarsku, shonu na letištích, historií firmy, sportovním programu našich manažerů a podobně. Byli to šarmatní spolustolovníci, nenudili jsme se. O to zábavnější byl pohled na zbytek Čechů, kteřý nebyli sto ani ceknout a večer šťastně promlčeli. Jídlo bylo výtečné (dostaly mě taštičky z lístkového těsta s bramborovou kaší ochucenou bylinkami jako příloha), víno taky, ale picí obsluha byla velice mizerná - nealko nám nalili hned po usednutí, pak nám ještě otevřeli láhev vína, ale pak už číšníci dělali, že neexistují a ignorovali i přímé žádosti. Čili to nakonec dopadalo tak, že si lidi sháněli vzácné nealko sami potají ze stolků a největší výhrou bylo vlastnit otvírák (nejlíp ješte i s vývrtkou). Po čtyřech chodech (těsně před závěrečným dezertem) začal plánovaný hřeb večera - vyhlášení nejlepších pracovníků za uplynulý rok 2005. Jelikož je nás ve firmě čím dál víc, tak i toto vyhodnocení nejlepších a nejlépe pracujících je čím dál delší. A to se letos ještě navíc vyhlašovali i všchni certifikovaní (ti, co splnili podmínky certifikace některého z našich produktů), takže zbylo jen velmi málo lidí, co nedostali žádou "placku" (= zarámovaný certifikát na zeď), spíš bylo víc těch, co jich před sebou měli pěkný stoh. Takže po cca hodině a půl přerušovaného tleskání mohli naši nejvyšší (= team leadeři = skupina vedoucích jednotlivých oddělení) konečně sníst roztopený dezert a začala takzvaně volná zábava. Drobným problémem bylo, že pro číšníky jakoby naše večeře skončila uklizením posledního talíře po dezertu - najednou už nikdo nechodil, nikdo neotvíral lahve vína, nikdo nic nenosil. Lidi rychle pochopili, že si musí pití sehnat, za čas už byl problém v tom, že žádné nebylo. I servírovcí stolky zely prázdnotou - prostě jsme si vypili naše příděly. Doufali jsme tedy aspoň ve spásu v místním předraženém baru, ale nikdo se neobtěžoval ho pro nás otevřít. Tak si to představte - bylo kolem půlnoci, kolem 80 lidí má po firemní slavnostní večeři, jsou nažhavení konečně na nějakou pořádnou zábavu, a? A nic. Luxusní hotel nenabízí vůbec nic, nemáte šanci si dát míchaný koktejl ani pitomou matonku nebo presso. Proste nic. Tak zábava pomalu upadala, až usnula docela. Tedy pro nás, samozřejmě ne pro všchny - horda statečných se vydala do noční Tatranské Lomnice najít jakýkoliv otevřený podnik (a že se jim to povedlo).
Tak skončila naše firemní cesta na Slovensko, která by se - aspoň podle posledních neověřených zpráv - neměla opakovat. Příště snad vyrazíme někam blíž, kde bude za stejné peníze přece jen víc zábavy...;)
THE END
made by ©Puffin, 2006