Posledně jsme skončili ve vzduchu na cestě do Curychu, takže jak to bylo dál?
Šťastně jsme přistáli v Curychu (kopa extrémně veselých chrochtajících spolucestujících mohutně zatleskala), odbavovací formality byly minimální, našla jsem si na monitorech svůj další let (minimálně hodina volna) i vlastní terminál A1. Letištní obchody i občerstvení byly všechny zavřený (takže i na další kafe na cestě jsem se těšila marně), ale pak mě praštila do očí cedulka Hot Spot - Public Wireless LAN. Celá natěšená jsem vytasila noťásek a začala lovit síť, ale ouha, sice mi ji to našlo, ale internet ani nepípnul, takže jsem usoudila, že to mají nějak omezený jen na stahování a posílání pošty (ostatně, asi vcelku rozumně...). Tak když už byl kompík vybalen, tak jsem si pustila HP 4 - a jak mi ta hodina panečku pěkně utekla. Najednou hlásili můj let, tak jsem zase všechno pobalila a hrnula se k letadlu. Dostala jsem opravdu velmi čestné místo u nouzového východu (v případě nehody na tyto pečlivě vybrané cestující připadá úkol otevřít nouzový východ, čili musí být jak fyzicky, tak psychicky na úrovni - žádný nervák nebo sušinka, co neunese jedenáctikilové dveře :)) - slečna švýcarská letuška mě o všem velmi podrobně poučila už při nástupu, bohužel pouze německy a na můj tupý výraz nijak nereagovala. Tak jsem pak ze sebe aspoň vysoukala, že rozumím jen francouzsky, což byl zase evidentně problém pro ni. Kažopádně pak naštěstí byly instrukce přímo na nouzových dveřích i anglicky, takže jsem se poučila samoučením. Příjemnou výhodou toho sedadla navíc bylo, že tam je skoro dvakrát tolik místa, takže si člověk vyloženě hoví. Ale pohověla jsem si sotva půl hodiny, ten let byl opravdu velmi krátký - sotva jsme se vznesli, tak už jsme zase přistávali v Basileji.
Při odbavování kontrolovali cestující na ptačí chřipku, ale stačilo, abych řekla, že letím z Prahy a byl klid (mimochodem, měli tam opravdu povedený plakátek - nedotýkejte se žádné drůbeže, živé ani mrtvé s výjimkou upravených jídel). V Baselu na letišti nebyl žádný velký šrumec, lidí minimum, tak jsem si i čekajícího taxikáře v pohodě našla a po necelé hodině tiché uspávací jízdy mě vysadil v Belfortu, kdy mi ještě ve vedlejším hotelu pomohl vyzvednout klíče k mému hotelu, za což byl po zásluze odměněn 5-ti eurovým dýškem. Hotelový vchod jsem si odemkla, vykulila se do druhého patra a našla i svůj pokoj č. 20. A tam to začalo.
Otevřu dveře a šmátrám po vypínači. Nic. Nad vypínačem je nějakej divnej čudlík - zkouším s ním všechno možné, ale ani rozbít, ani zprovoznit se mi ho nedaří. Všude tma. Nechávám si aspoň otevřené dveře na chodbu. Vevnitř je smrad po cigárech. Ve světle z chodby vidím na stolu a židlích divné věci - krabice, igelitky. (Bojíte se?? Uvědomte si, že bylo půl jedné ráno, a já jsem měla za sebou osm hodin na cestě). Zase se vracím zalomcovat s čudlíkem. Zkouším všechny vypínače. Nic. Otvírám okno na ulici a dělám luftovací průvan. Přitom si všimnu na pidibalkonku nějakých rozdělaných konzerv něčeho slizkého (mušle, tipuju). Pomalu se smiřuju s tím, že se budu chystat k spánku potmě. Vztek na tmu a bordel v pokoji sílí, ale nemám ho jak vybít. Kdybych mohla, tak odtamtud prostě vypadnu a už se nevrátím, ale kam bych asi šla, že? Kontroluju obálku, ve které jsem dostala klíč, jestli jsem si třeba nespletla pokoj. Bohužel, pokoj 20, jsem správně. Ale aspoň jsem tam našla vyřešení jednoho problému - do toho divnýho čudlíku se musí zasunout takovej umělohmotnej výstupek z klíčů. Hmm, rafinované (mohlo mě to napadnout, blbce... Když se pořád vydávám za takovýho zcestovalýho pardála). Takže rázem mám světlo. Bohužel se tím pádem stává ještě aktuálnější druhý problém - že je všude opravdu nepříjemnej bordel. V koupelne si přede mnou někdo evidentně vařil čínský nudle - ještě tam zůstala celá neumytá souprava. Bleee. Igelitek je porůznu v pokoji asi 5, pak krabice od bot, obaly z nějakých dárků, krabice od sušenek, vajgly v popelníku a v odpaďáku - všechno na nejrůznějších místech, všude něco. Pocit nechuti k pokoji / hotelu / Belfortu / služebce roste. A pak se já, věčný kliďas, rozhoduju, že to tak nenechám. Bordel seskládám na hromadu (kromě slizoidních plechovek) a sepisuju protestní nótu. Původně jsem to chtěla jen nechat v pokoji, ale nakonec píšu dva exempláře (francouzsky!) dopisu a jeden nechávám na recepci. Vztek se přece jen o něco utišuje, už začínám mít zase výčitky, jestli pak třeba kvůli mně někoho nevyhodí z práce a tak (jsem fakt úchylnej lidumil :)). Ani nevybaluju kufr, nějak se mi do toho nechce. Přes letmý odpor se umyju a jdu spát (ručníky i povlečení vypadají být čisté). Je asi půl druhé, na sedmou už mám zase budíka. Spousta zážitků za mnou a stejně se mi nechce spát...
Ráno vypadá všechno přece jen zase o něco optimističtěji, i když bordel z pokoje nezmizel. Zjišťuju, že je z mého hotelového okna vidět belfortská pevnost a vůbec že celé město vypadá sympaticky. Sbalím si pět školících švestek a jdu na snídani. Zjišťuju, že i hotel jinak vypadá velice sympaticky (= spousta zeleného vybavení a tapet :D). Na snídani mě čeká čerstvá bageta, máslo, džem - klasická francouzská snídaně + džus + kafe s mlíkem. Hned je svět růžovější. Mezitím letmo slyším, jak tam zřejmě pan vedoucí s někým řeší můj protestní dopis. Najednou bych tam nejradši nebyla (i když jsem samozřejmě pořád v právu) - ale nerada jsem kdekoliv za prudu. Šéf nutí nějakou slečnu, ať to se mnou nějak vyřeší. Slečna se opatrně přiblíží a omlouvá se a ujišťuje, že to bude všechno v pořádku. Snažím se jí nějak vysvětlit své dojmy a celou motivaci, ale je to poněkud nad mé vyjadřovací schopnosti, tak to radši nechávám tak. Hlavně že to bude v pohodě. :) Po dlouhé snídani zůstávám rovnou čekat na recepci, že si pro mě určitě někdo přijede. A za chvíli opravdu volá paní, co to se mnou domlouvala, vyzvedne mě a jede se pracovat...
(...to be continued...)
Na dokreslení hotelové atmosféry pár fotek... Upozorňuju, že pokoj je focený už po úklidu - povšimněte si papuchalky vpravo :). Na poslední fotce je výhled z okna - to oranžové vlevo na kopci je zmiňovaná belfortská pevnost.
made by ©Puffin, 2006