.

16. května 2012

Definitivně

Vzhledem k posledním oficiálním zprávám tohoto blogu...

... už nadobro opouštím myšlenku přispívat ještě do tohoto blogu. Vše už najdete na adrese http://puffinus.blogspot.com .

Díky za přízeň i všechny komentáře, které jste mi tu za ta léta věnovali!

Puff.

7. března 2012

The Artist

Je pravda trochu bizarní jít s dalšími frankofilkami na francouzský film, který je z 90% němý a mezititulky jsou v angličtině... :D

Věděla jsem, na co jdu. Oskarové šílenství proběhlo nedávno a pění ód na Umělce ještě pořádně neustalo. Film stylizovaný do dvacátých a třicátých let. Němý (aspoň z převážné většiny). Pocta kinematografii. A podle všeho se skvělými hereckými výkony. Tak jo, jdeme na to... :)

Příběh je vcelku prostý – hvězda němých filmů George Valentin, úspěšný a všemi milovaný. Leč po nástupu mluvených filmů jeho hvězda rychle pohasíná a i díky finanční krizi se ocitá na dně. Z luxusního domu s luxusní manželkou a oddaným šoférem je tu najednou jen malý byt, samota a alkohol. Jediný, kdo o něj stojí, je Peppy Miller, které kdysi dávno k filmu pomohl. A jde jen o to, aby teď on dokázal překonat svou hrdost a přijal její pomoc.

Pozitiva: Rozhodně herecké výkony – oba hlavní představitelé jsou zahraní naprosto bez výhrad, oba své herectví přiměřeně přehánějí tak, jak si to žádá stylizace němého filmu, ale neustále si drží uvěřitelnost ve všech polohách. Za zmínku ovšem stojí i herecké výkony dalších postav – John Goodman je jako šéf filmového studia taky nepřehlédnutelný, stejně jako další vedlejší postavy. O Valentinově psovi ani nemluvě. Nejde nepochválit celou stylizaci filmu – od (netradičního) formátu, němosti (kolikrát v kině zažijete úplné ticho, bez hudby, bez ruchů??), stylové hudby, použití titulků pro promluvy postav, skvělé kulisy i kostýmy... Opravdová pocta své době.

Negativa: Přece jen mi to přišlo krapánek zdlouhavé – na tak jednoduchý příběh by stačila zcela jistě i poloviční stopáž a prostříhání zdlouhavých pasáží by filmu jistě prospělo. A přece jen trochu pocit, že to je všechno na efekt – čiší z toho snaha udělat líbivý stylizovaný "umělecký" film pro Akademii i pro široké masy (není třeba dodávat, že se to zjevně povedlo :)).

Suma sumárum – chtěla jsem to vidět, tak jsem to taky viděla. Ale mezi mé nejoblíbenější filmy se tento Umělec tedy nezařadí. A obávám se, že už ho znovu nemusím vidět. Byť mi některé scény v hlavě zcela jistě zůstanou – třeba ta fascinující noční můra, kdy do té doby tichou scénu zazní obyčejný zvuk skleničky položené na stůl (aneb hlavní hrdina si uvědomuje, že věci "mluví" a on je němý jako jeho hrdinové na plátně) – a to velmi dlouho. A jsem zvědavá, za jak dlouho na tenhle film zapomene svět... O:)

Film: The Artist Režie: Michel Hazanavicius Shlédnuto: 05.03.2012 v Centrálu HK

18. října 2011

Rožmberská dovolená - den šestý

...den poslední.

Den první * den druhý * den třetí * den čtvrtý * den pátý * __

Probudili jsme se do studeného sychravého rána. Bez přehnané lítosti – byť měla Jeskyně i své nepopiratelné klady, kupříkladu ten výhled z okna – jsme se sbalili a po snídani opustili upršený Rožmberk. Vzhledem k tomu, že počasí vydrželo mizerné až k Českým Budějovicím, poněkud jsme upravili naše idylické plány. Na Zvíkově by to v dešti nestálo za nic, tak jsme nakonec zastavili v Jindřichově Hradci. Původně na kafe. A když už jsme tam byli, tak i na hrad, pochopitelně...

Jako všude, tak i tady jsme vystoupali na hradní věž. Mimochodem, schody jsou jedna ze sportovních aktivit, které se Mišák nebrání ani když je hodně unavenej, naštěstí... Pak jsme obkroužili hradní areál, co to šlo, včetně "zámkoidnějších" zákoutí, a pokračovali k další památce, ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie. U paty mu probíhal 15.poledník, tak jsme ho všichni tři slavnostně překročili. A už jsme pokukovali po kostelní věži, protože na ní vlál transparent, že i na tu se dá vylézt. Další výzva.

Jen jsme dorazili zrovna na polední pauzu. Tak jsme v přilehlém penzionu (Penzion Na 15.poledníku) s teráskou a lákavým menu (cibulačka a řízek tuším za 79,-) taky poobědvali. A s plnými břichy vystoupali další desítky/stovky schodů nahoru. Ochoz byl opravdu minimalistický, rozhodně to nebylo na žádná velká procesí, s batohem na zádech jsem se tam sotva vměstnala. Ale výhled teda krásný, hrad před námi jako na dlani.

Jindřichův Hradec nás celkově dost nadchnul – krásné město protkané historií – a po krutě předraženém Rožmberku příjemné místo i cenově. Až jsme o JH cestou domů – utahaný Mišák spokojeně usnul – začali uvažovat jako o možném místě naší další dovolené. Ale to se uvidí až zase za rok, jak to vlastně všechno dopadne. Republiku máme velkou a krásná místa jsou všude. :)

* * *

A jako bonus album na Picase:

Rožmberk 2011

17. října 2011

Rožmberská dovolená - den pátý

Den (téměř) poslední

Den první * den druhý * den třetí * den čtvrtý * __ * den šestý

Den stříbrného Porsche, dalo by se taky říct. To jsme se takhle jednou ráno, cestou na Velešín, poslední hrad na Malší, co nám zbýval, stavovali na Benzině na kafi. Mišák že chce s námi. Tak jsme ho vzali sebou. A pic, najednou měl auto. Byl z něj úplně vedle, všude s ním chodil, nebylo možný ho přimět k čemukoliv jinýmu než k věčnému otevírání a zavírání nového stříbrného krasavce. :) Ale nakonec jsme k Velešínu přece jen ten kilometr a něco došli. Byl solidně zanáletovaný, ale i tak krásnej hrad. Cestou zpátky k autu jsme si – mezi popoháněním Miškina k chůzi – vychutnali výhled na Kleť i na emu za plotem. :D

Už když jsme odbočovali na Velešín nás zaujala i směrovka na tvrz Žumberk. I rozhodli jsme se, že bysme se mohli podívat i tam. Až při druhém pohledu na mapu jsem zjistila, že to není úplně nejblíž. Ale nakonec nám – heuréka – Mišák cestou neusnul, tak jsme se vykulili podívat na Žumberskou tvrz. Byla pěkná, i slušně upravená, jen... Jen se tam právě chystala svatba, tudíž jsme nešli právě vhod. :D Ale i tak jsme si areál obešli a když už jsme v Žumberku byli, rozhodli jsme se tam i naobědvat. Něž nám přinesli (dokonalý) guláš, poblbnul si Mišák na hřišti, takže spokojenost byla na všech stranách. V autě pochopitelně okamžitý výtuh, tak jsme nerušeně svištěli k rožmberskému domovu...

Mišák se cestou vyspal do růžova, tak byla řada na nás – zamířili jsme do (jediné) rožmberské kavárny. S wi-finou. :P A navíc se mi tam povedlo koupit geniální hračku pro Mišáka. Takový mini-automat na bonbóny – jako zábava mu to vydrželo několik dní! Z kavárny jsme se pak vykulili na pidi-pricházku – po jedné z výpadovek jsme vyšli k místu, kde vznikají pohledy Rožmberka, evidentně. :)

Byl to vlastně náš poslední den/večer dovolené, tak jsme se vydali zase do kiosku U jezu – jednak na vyšebrodského opata a jednak na vodáckou zábavu u jezu. Lehkým zklamáním bylo, že hladina Vltavy po dešti už zase klesla a úspěšnost kánoí na jezu tudíž patřičně vzrostla. No, i tak jdme si (poslední) večer u jezu užili... :)

>> den šestý

16. října 2011

Rožmberská dovolená - den čtvrtý

Den takzvaný rekreační

Den první * den druhý * den třetí * __ * den pátý * den šestý

Po třech prohradovaných dnech jsme se rozhodli pátek udělat volnější, míň hradů a taky s trochou víc zábavy pro Mišáka. Takže dopoledne patřilo Českému Krumlovu. Město je to krásné, hrad/zámek rozlehlý, ale všechno ukrutně turistické. Už ze značek navigujících k několika různým parkovištím  mi bylo jasné, že tady teda sami nebudeme. :)

Z hradu jsme si vybrali tu nejkratší a pro nás ideální prohlídku – samostatný výstup na věž. Mimochodem, Mišák nahoře nelenil a dal se na ochozu do řeči s párem Němců – zvládli si navzájem pochválit pěkný boty. :D Křižujíce davy turisů jsme pak prošli napříč celým areálem až na konec zahrad a zase zpátky. Zamířili jsme do podhradí, k mostu přes Vltavu.

Pomalu se blížil čas oběda, tak Koalix vybral jednu z restaurací na nábřeží a zamířili jsme tam. Původně jsem myslela, že schválně vybral právě tu restauraci, kde měli vzadu koutek i s trampolínou, ale prý to byla jen shoda náhod. Usadili jsme se na terasu – nad hlavou hrad, na druhé straně Vltavu, kde plula jedna loď za druhou, za zády spokojeného Mišáka na trampolíně. Později spokojeného Mišáka zkoumajícího erární hračky. Prostě pohoda. K obědu jsem si objednala "jen" sendvič, který se mi z popisu v jídelním lístku zdál poněkud dražší (tuším 129,-), ale měla jsem za to, že to bude tím turisticky atraktivním místem. Mýlila jsem se. Bylo to tím, že to byl opravdu megasendvič a za tu cenu teda rozhodně stál! :P

Po obědě a kafi jsme pak spokojeně vyrazili dál. Na náměstí Svornosti jsme si za 20,- dali malou (opočenskou!) zmrzlinu, která byla větší než největší velká kdekoliv jinde. Mišák byl spokojen :D Mířili jsme ke kostelu sv. Víta. Krásný, gotický. Nesmí se tam fotit. Ale to jsem zjistila až poté, co jsem si zvěčnila jeho krásná gotická okna. O:) Opět jsme přešli Vltavu, nafotili kostel zvenčí a metodou pokus-omyl mířili ke střeše něčeho, co z věže krumlovského hradu vypadalo jako románský kostelík. Pravda, nakonec se z něj vyklubala synagoga, ale nevadí. :)

Zpátky k parkovišti a k autu – neboť už jsme přetahovali Mišákovu hodinku – jsme se vraceli podél Vltavy a kolem hradeb i bývalého mlýna došli k plášťovému mostu hradu. Další velmi turistická stezka, navíc s miliony vltavských vodáků. Takže posledních pár fotek a vcelku rádi jsme tohle krásné, ale kapánek přelidněné město opouštěli (Mišák pochopitelně usnul, sotva jsme vyjeli z parkoviště :))...

Letmou objížďkou (neboli kratší spací okruh) jsme se vrátili do Rožmberka, další autovýlet nebyl v plánu. Jen jsme si vylezli nahoru k rožmberskému hradu a chtěli jsme si jen – stejně jako na Českém Krumlově – vylézt na věž. Zklamali nás v pokladně, že se na věž může jen s prohlídkou interiérů, což jsme usoudili, že pro Mišáka fakt moc není. Bohužel. No, ale nakonec jsme byli rádi, protože jen co vyrazila prohlídková skupina, tak začalo cedit jako z konve – asi nám to počasí chtělo vynahradit... Hrad se v mžiku vylidnil, tak jsme nelenili a nafotili si prázdné nádvoří, Mišák si v klidu vylezl na bronzového slona a šli jsme – zase jinou, pro nás novou cestou skýtající krásný výhled na hrad – dolů. Déšť přešel, než jsme se vrátili na náměstí, takže následovala zmrzlina a dětské hřiště. A pak pivo v malém kiosku u vody. A pozorování vodáků sjíždějící deštěm slušně rozvodněný jez – ohromná zábava nakonec. Fakt! :D

>> den pátý

16. září 2011

Prázdniny aneb 33. a 34. měsíc

Poslední dva měsíce společné domácí pohody aneb užili jsme si i to letošní chladné léto...;)

Nejzásadnější pokrok je pochopitelně odplínování. Poté, co mě koncem června správně vystrašili na školkové schůzi, jsem se to toho pořádně opřela. A nebylo to ani tak dlouhý, ani tak strastiplný, jak jsem se furt obávala (tedy, ne že bych si neužila procůranýho oblečení, to zase říct nemůžu :D). Prostě už je velkej, ví, co se má, spíš šlo o to, přimět ho... Venku to šlo skoro samo, u čůrání do záchodu zase pomohlo to zezačátku zkoušet v sedě a na chlapskej postoj přejít až druhotně. Na sklonku léta dostal Mišák taky novou postýlku – právě kvůli možným cestám na záchod – a začal naprosto v pohodě bez plíny i spávat (jen v poledne, na noc ji má pořád). Furt jsem řešila, že s tím musím začít, teprv až budu mít rezervní prostěradla a kde co, a on se mi pak Mišák přes to polední spaní nepočůral ani jednou jedinkrát!

Jinak zřejmě prochází nějakým dalším vzdorovacím období – začal trucovávat, když není po jeho, třeba má problém o něco poprosit, když se "šprajcne", ačkoliv jinak funguje v pohodě. Začal víc používat sílu a obecně si začal mít tendence k agresivnějšímu chování – víc bouchat, víc kopat... Ne že by ho vyloženě nějak bavilo, ale prostě zkouší, co kdo snese a co mu kdo dovolí, no.

Moc rád jezdí na hřiště – na tříkolce drandí zase o něco zkušeněji (příští léto už to vidím na kolo) – u průlezek už vyleze i výš, než dosáhnu, miluje kolotoče i houpačky všeho druhu. Velmi příjemně mě překvapil taky ve vodě. Na to, že nikdy nechodil plavat, tak se vody absolutně nebojí, naopak. Vyloženě vodní tvor, donutil mě vlézt i do 18°C vody. Několikrát. S rukávkama dokonce i sám kus uplave – teda, nic elegantního, normální čubička, ale moc příjemně mě to překvapilo... :D

Taky jsem si všimla, že občas zkouší komolit slova nebo špatně artikulovat. Občas z lenosti, občas bych řekla, že i schválně. Moc dobře si totiž všiml, že na to dospěláci reagují, a tak si někdy takhle zkouší vynutit pozornost, mrška. A nedejbože když se nějaké zkomolenině zasmějeme, pak už to pochopitelně nějakou dobu jinak neříká.

Fascinovaně jsem u Mišáka objevila posun ve vnímání času – začal rozlišovat přítomnost s minulostí. Pro všechno, co se stalo v minulosti, používá slovo včera. Třeba mi tvrdí, že včera byla bouřka a hrozně se blýskalo a přitom to bylo třeba před týdnem. Mate mě tím, protože prostě beru včera jako včera, tak si to musím vždycky uvědomit, že to nemyslí doslova. Podobně zápolí i s budoucností, ačkoliv všechno funguje v rozmezí dnů, týden je pro něj třeba ještě moc dlouhý úsek. Jo a taky z mně naprosto neznámýho důvodu začal Mišák místo doposud užívaného mámo, táto říkat mamííííííí, tatíííííííííí s docela protivnýmn pištivým akcentem na konci. :-&

Kromě masivní obliby Noci na Karlšteně (pořád trvá) se rozvinula druhá obsese – a sice dopravní značky. Při cestě autem je schopný ptát se na všechny značky, který vidí kolem (a že jich je!), jedna z nejlepších věcí na čtení je nerozstříhaný pexeso Městské policie s dopravními značkami. Většinu jich už zná, ale stejně si je nechává dokola přeříkávat a vysvětlovat, co znamenají. Takže otázka "Mamíííí, co znamená tahle značka?" – následovaná nekonečnou variací dalších ("Mamííííí, a co znamená tahle? A tahle?") – zaznívá velmi velmi často. :)

Snahy o socializaci/samostatnost pokračují, na autobusové zastávce se neváhá sám k někomu přiblížit a "dát se do řeči". Nebo když ho někdo zaujme, neváhá se odpojit a zkoumat na vlastní pěst. To všechno se ale týkalo dospělých, děti (hlavně ty starší) zatím spíš pozoruje – ony ho stejně ještě nenechají zapojit do hry. Ovšem na Horalce (prázdninový pobyt matek s dětmi) prý byl miláčkem a oblíbencem všech mladších holčiček, což mu tedy zatím bylo úplně ale úplně jedno. Za pár let bude všechno jinak... ;)

Perličky:

• jednou takhle z ničeho nic prohlásil: "Já jsem Míša K. a prudim." – tomu říkám přesná definice :D

• ve stylu zlínských rýmovánek si při svlíkání trička mumlal"Tríčo – p*čo" – hodně jsem se musela držet, abych se nerozesmála. Neb to by se toho pak člověk už nezbavil... :-x

• "Kam letí ten balón?" "Balón letí na balónoviště..." - krásný novotvar, že?

• "Mámo, lež, buď v klidu, nevstávej..." - když jsem ho v polospánku navigovala, kde najde šmuchtoplínu, a chtěla jsem mu pro ni jít :D

• "Mámo, ty máš moudrý voči... A blejskám se tam já..." - :) (a ano, opravdu řekl moudrý a ne modrý ;))

• Podává knížku na čtení "Tady je víla Amálka... Snad není taky těhotná?!" - výtečné použití odposlechnuté hlášky ze seriálu Haló, haló, který Mišák miluje a pravidelně sleduje, to mě fakt dostal :D

Fotky najdete na Picasu: Mišákův 33.měsíc – červenec 2011 a Mišákův 34.měsíc – srpen 2011

13. srpna 2011

Harry Potter a Relikvie smrti - část 2

It all ends... (Finally?!?)

A je to tu. Poslední (no dobře, tak jenom druhý) díl posledního dílu. Ten předchozí jsem před rokem a něco poněkud ztrhala, zdál se mi utahaný a neuvěřitelný. A ani "závěrečné epické finále" mě nijak extrémně nenadchlo. Spíš naopak. Poněkud mě vyděsil už trailer – když jako znalec knižní předlohy nejsem schopná identifikovat, o kterou scénu z knížky se mělo jednat, poněkud jsem znejistěla, co to tam vlastně bude. A to i přesto, že recenze byly povětšinou (opět) kladné. Dokonce by se dalo říct, že nadšené. Plus všechna ta prohlášení o tom, jak jedné generaci s posledním HP filmem skončilo dětství a pod. Zkrátka, má očekávání nebyla nikterak přehnaná. 

A přesto přišlo rozčarování, až zklamání. Na jedné straně masa akčních scén a spousta triků, na straně druhé (opět) neuvěřitelnost postav a jejich činů bez sebemenšího angažování diváka do jejich osudů. Neseděly mi dialogy, některé repliky působily nemístně a uměle. Nemluvě o hlubokém vnitřním vývoji hlavní postavy, na který se prostě musí umět opravdu hrát. A ne jen významně koukat. Ostudné mi příjde i ignorování veškerých důležitých vedlejších postav, jejichž smrt nepozorný divák vůbec nemusí postřehnout, probíhají prostě jen tak někde mimochodem. Záverečné finále pak vyznívá vyloženě mdle, nechápavým je pro jistotu ještě převykládán princip toho, jak funguje osvojení hůlky protivníkem. Každopádně dle pohledu kamer je zjevné, že důležitější než všechny mocné hůlky je přátelství naší ústřední trojice. Stmívačka. Pak ještě závěrečný "o 19 let později" epilog, který mně - na rozdíl od širé veřejnosti - nikterak nepřišel k smíchu. Asi jsem divná, ale vždycky mě bavily úvahy "a jak to asi bylo dál...", přičemž tady se mi dostalo adekvátní odpovědi. Kromě toho, je to tak prostě v knížce. :)

Pozitiva: jednoznačně největším plusem a největším (ehm, jediným?) emocionálním zážitkem byla scéna "postarejte se o mrtvé". Z té čiší tak opravdový smutek, že na okamžik pocítíte zvrácenost (jakékoliv) války. Tohle byl pro mě vrchol filmu. S tím souvisí další plus, hudba. Ač si podobných záležitosti většinou nevšímám (= nestíhám všimnout), tentokrát mi hudba příjemně pomáhala. Taky retrospektiva Snapea a Lilly (včetně dětských herců) příjemně překvapila. Vyobrazení obrany školy – velmi působivé. Pochod LV nad mrtvolami. No, a dál mě nějak nic nenapadá...

Negativa: HP s LV se perou na visutých lávkách - chápete to? LV i jeho stoupenci v klidu poslouchají, jak si Neville řeční o tom, že budou v boji pokračovat dál – chápete to?? Harry v závěru láme hůlku a Hermiona i Ron na něj – ač už by ho snad přece měli znát jak svý boty, hlavně tedy Hermiona - užasle a udiveně hledí – chápete to???

Takže upřímně řečeno jsem docela ráda, že už je konec. Velkolepost filále se u mě rozdrolila na schéma akce – dialog – akce – vtip – doják – dialog – akce... Čili nesourodé a samostatně nefungující. Neznalci knižní předlohy z toho musí mít guláš, znalci knižní předlohy skřípou zubama nad absencí vedlejších postav. Chtělo to dle mého nadaného scénáristu, jeden díl místo dvou a místo na tricích zapracovat na hercích. Pořád ještě je tedy mým favoritem Vězeň z Azkabanu, který sice pořád je HP film, ale je HP filmem tak krásně po svém, že se tomu žádný další nevyrovnal. Ani ten poslední z posledních, bohužel. Každopádně – it all ends, finally! :)

P.S. Negativní vlivy: Dabovaná verze. Jo, a taky jsem byla v kině sama, což by nevadilo, ale chytla jsem místo vedle poněkud hlučné a bhem filmu komentující dvojice, každopádně vliv na hodnocení filmu tipuju dohromady tak na 5%.

Film: Harry Potter a relikvie smrti 2 Režie: David Yates Shlédnuto: 12.8.2011 v Cinestaru HK

11. srpna 2011

Rožmberská dovolená - den třetí

Hrady na Malši podruhé :)

Den první * den druhý * __ * den čtvrtý * den pátý * den šestý

Tentokrát už jsme jeli najisto – informační cedule nás bezchybně navedly až do Děkanských Skalin, odkud už to mělo být k Sokolčí kousek. Drobný problém byl, že další značení bylo velmi přibližné, tak jsem nepohrdla tak primitivním navigačním krokem, jako je dotaz paní starousedlice. Velmi nerudně máchla rukou a řekla: "Tam jak jsou ty smrky." No, mě by sice můj orientační smysl táhl úplně jinam (na vysvětlenou dodávám, že jsem podle mapy myslela, že jsme jinde, než jsme), ale naštěstí se tyhle instrukce shodovaly s Koalixovou GPS, tak jsme vyrazili lesní cestou. A šli a šli a občas se brodili maliním a kopřivami, ale po levoboku se začalo něco rýsovat. Ovšem až za řekou. Naštěstí jsme – po asi dvou kilometrech – dorazili k hrázi vodní nádrže Soběnov, přešli po ní a odtud už to bylo na hrad oravdu kousek. Tyčil se vysoko nad námi, skalní útes vypadal monumentálně. Naštěstí z druhé strany vedla i pěšinka "pro matky s dětmi". Mišáka jsem ke strmým srázům moc ouštět nechtěla, tak jsem hrad během pěti minut "ofotila" a nechala Koalixe napospas jeho dokumentační práci. My jsme s Mišákem mezitím řádně prochodili předhradí, našli houby (dle barev nejedlé), koukali na mravence a pod. Mimochodem, když nás Koalix zase našel, Mišákovou hlavní radostí nebylo to, že přišel táta, ale že přišla osoba nesoucí kokos. :D

Zpátky k autu jsme se vrátili jinudy, naprosto intuitivně a navíc naprosto intuitivně správně. Holt příště už tu paní u mlýna jistě obtěžovat nebudeme, už VÍME. :) Nasedli do auta a zamířili k dalšímu skvostu, k Pořešínu. Opět dokonalé značení až k ideálnímu parkovišti pro návštěvníky hradu, pak už jen necelý kilák a byli jsme tam. Pořešín byl úchvatný. Krásná zřícenina, krásně vyčištěná, když jsme přišli, tak liduprázdná a navíc s přístřeškem na oběd, který jsme měli v plánu. Dokonce i sluníčko tam na nás vykouklo. Luxus, naprostý luxus.

Z Pořešína jsme se dostali až skoro ve dvě hodiny, takže další hrad na Malši jsme zatím odložili a vyjeli na spací jízdu. Mírnou oklikou jsme mířili k Lipnu s tím, že bysme mohli ještě stihnout i Vítkův Hrádek. Lehce se rozpršelo, ve Výtoni se nás snažili zmást silničními ukazateli, ale nic nás nerozházelo, ultraúzkou silnicí jsme vyjeli až do Svatého Tomáše, k dalšímu útlému gotickému kostelu. I přes drobné mrholení jsme vyšlápli těch pár metrů na kopec k hradu. Tam rovnou na věž, abychom si mohli vychutnat těch 1035 mnm. Slunné Německo, obří Lipno a taky nebezpečně vypadající mrak, co se k nám hnal přes hřeben Šumavy.

den šestý

Den stříbrného Porsche, dalo by se taky říct. To jsme se takhle jednou ráno, cestou na Velešín, poslední hrad na Malší, co nám zbýval, stavovali na Benzině na kafi. Mišák že chce s námi. Tak jsme ho vzali sebou. A pic, najednou měl auto. Byl z něj úplně vedle, všude s ním chodil, nebylo možný ho přimět k čemukoliv jinýmu než k věčnému otevírání a zavírání nového stříbrného krasavce. :) Ale nakonec jsme k Velešínu přece jen ten kilometr a něco došli. Byl solidně zanáletovaný, ale i tak krásnej hrad. Cestou zpátky k autu jsme si – mezi popoháněním Miškina k chůzi – vychutnali výhled na Kleť i na emu za plotem. :D

Už když jsme odbočovali na Velešín nás zaujala i směrovka na tvrz Žumberk. I rozhodli jsme se, že bysme se mohli podívat i tam. Až při druhém pohledu na mapu jsem zjistila, že to není úplně nejblíž. Ale nakonec nám – heuréka – Mišák cestou neusnul, tak jsme se vykulili podívat na Žumberskou tvrz. Byla pěkná, i slušně upravená, jen... Jen se tam právě chystala svatba, tudíž jsme nešli právě vhod. :D Ale i tak jsme si areál obešli a když už jsme v Žumberku byli, rozhodli jsme se tam i naobědvat. Něž nám přinesli (dokonalý) guláš, poblbnul si Mišák na hřišti, takže spokojenost byla na všech stranách. V autě pochopitelně okamžitý výtuh, tak jsme nerušeně svištěli k rožmberskému domovu...

Mišák se cestou vyspal do růžova, tak byla řada na nás – zamířili jsme do (jediné) rožmberské kavárny. S wi-finou. :P A navíc se mi tam povedlo koupit geniální hračku pro Mišáka. Takový mini-automat na bonbóny – jako zábava mu to vydrželo několik dní! Z kavárny jsme se pak vykulili na pidi-pricházku – po jedné z výpadovek jsme vyšli k místu, kde vznikají pohledy Rožmberka, evidentně. :)

Byl to vlastně náš poslední den/večer dovolené, tak jsme se vydali zase do kiosku U jezu – jednak na vyšebrodského opata a jednak na vodáckou zábavu u jezu. Lehkým zklamáním bylo, že hladina Vltavy po dešti už zase klesla a úspěšnost kánoí na jezu tudíž patřičně vzrostla. No, i tak jdme si (poslední) večer u jezu užili... :)

>> den šestý

16. října 2011

Rožmberská dovolená - den čtvrtý

Den takzvaný rekreační

Den první * den druhý * den třetí * __ * den pátý * den šestý

Po třech prohradovaných dnech jsme se rozhodli pátek udělat volnější, míň hradů a taky s trochou víc zábavy pro Mišáka. Takže dopoledne patřilo Českému Krumlovu. Město je to krásné, hrad/zámek rozlehlý, ale všechno ukrutně turistické. Už ze značek navigujících k několika různým parkovištím  mi bylo jasné, že tady teda sami nebudeme. :)

Z hradu jsme si vybrali tu nejkratší a pro nás ideální prohlídku – samostatný výstup na věž. Mimochodem, Mišák nahoře nelenil a dal se na ochozu do řeči s párem Němců – zvládli si navzájem pochválit pěkný boty. :D Křižujíce davy turisů jsme pak prošli napříč celým areálem až na konec zahrad a zase zpátky. Zamířili jsme do podhradí, k mostu přes Vltavu.

Pomalu se blížil čas oběda, tak Koalix vybral jednu z restaurací na nábřeží a zamířili jsme tam. Původně jsem myslela, že schválně vybral právě tu restauraci, kde měli vzadu koutek i s trampolínou, ale prý to byla jen shoda náhod. Usadili jsme se na terasu – nad hlavou hrad, na druhé straně Vltavu, kde plula jedna loď za druhou, za zády spokojeného Mišáka na trampolíně. Později spokojeného Mišáka zkoumajícího erární hračky. Prostě pohoda. K obědu jsem si objednala "jen" sendvič, který se mi z popisu v jídelním lístku zdál poněkud dražší (tuším 129,-), ale měla jsem za to, že to bude tím turisticky atraktivním místem. Mýlila jsem se. Bylo to tím, že to byl opravdu megasendvič a za tu cenu teda rozhodně stál! :P

Po obědě a kafi jsme pak spokojeně vyrazili dál. Na náměstí Svornosti jsme si za 20,- dali malou (opočenskou!) zmrzlinu, která byla větší než největší velká kdekoliv jinde. Mišák byl spokojen :D Mířili jsme ke kostelu sv. Víta. Krásný, gotický. Nesmí se tam fotit. Ale to jsem zjistila až poté, co jsem si zvěčnila jeho krásná gotická okna. O:) Opět jsme přešli Vltavu, nafotili kostel zvenčí a metodou pokus-omyl mířili ke střeše něčeho, co z věže krumlovského hradu vypadalo jako románský kostelík. Pravda, nakonec se z něj vyklubala synagoga, ale nevadí. :)

Zpátky k parkovišti a k autu – neboť už jsme přetahovali Mišákovu hodinku – jsme se vraceli podél Vltavy a kolem hradeb i bývalého mlýna došli k plášťovému mostu hradu. Další velmi turistická stezka, navíc s miliony vltavských vodáků. Takže posledních pár fotek a vcelku rádi jsme tohle krásné, ale kapánek přelidněné město opouštěli (Mišák pochopitelně usnul, sotva jsme vyjeli z parkoviště :))...

Letmou objížďkou (neboli kratší spací okruh) jsme se vrátili do Rožmberka, další autovýlet nebyl v plánu. Jen jsme si vylezli nahoru k rožmberskému hradu a chtěli jsme si jen – stejně jako na Českém Krumlově – vylézt na věž. Zklamali nás v pokladně, že se na věž může jen s prohlídkou interiérů, což jsme usoudili, že pro Mišáka fakt moc není. Bohužel. No, ale nakonec jsme byli rádi, protože jen co vyrazila prohlídková skupina, tak začalo cedit jako z konve – asi nám to počasí chtělo vynahradit... Hrad se v mžiku vylidnil, tak jsme nelenili a nafotili si prázdné nádvoří, Mišák si v klidu vylezl na bronzového slona a šli jsme – zase jinou, pro nás novou cestou skýtající krásný výhled na hrad – dolů. Déšť přešel, než jsme se vrátili na náměstí, takže následovala zmrzlina a dětské hřiště. A pak pivo v malém kiosku u vody. A pozorování vodáků sjíždějící deštěm slušně rozvodněný jez – ohromná zábava nakonec. Fakt! :D

>> den pátý

16. září 2011

Prázdniny aneb 33. a 34. měsíc

Poslední dva měsíce společné domácí pohody aneb užili jsme si i to letošní chladné léto...;)

Nejzásadnější pokrok je pochopitelně odplínování. Poté, co mě koncem června správně vystrašili na školkové schůzi, jsem se to toho pořádně opřela. A nebylo to ani tak dlouhý, ani tak strastiplný, jak jsem se furt obávala (tedy, ne že bych si neužila procůranýho oblečení, to zase říct nemůžu :D). Prostě už je velkej, ví, co se má, spíš šlo o to, přimět ho... Venku to šlo skoro samo, u čůrání do záchodu zase pomohlo to zezačátku zkoušet v sedě a na chlapskej postoj přejít až druhotně. Na sklonku léta dostal Mišák taky novou postýlku – právě kvůli možným cestám na záchod – a začal naprosto v pohodě bez plíny i spávat (jen v poledne, na noc ji má pořád). Furt jsem řešila, že s tím musím začít, teprv až budu mít rezervní prostěradla a kde co, a on se mi pak Mišák přes to polední spaní nepočůral ani jednou jedinkrát!

Jinak zřejmě prochází nějakým dalším vzdorovacím období – začal trucovávat, když není po jeho, třeba má problém o něco poprosit, když se "šprajcne", ačkoliv jinak funguje v pohodě. Začal víc používat sílu a obecně si začal mít tendence k agresivnějšímu chování – víc bouchat, víc kopat... Ne že by ho vyloženě nějak bavilo, ale prostě zkouší, co kdo snese a co mu kdo dovolí, no.

Moc rád jezdí na hřiště – na tříkolce drandí zase o něco zkušeněji (příští léto už to vidím na kolo) – u průlezek už vyleze i výš, než dosáhnu, miluje kolotoče i houpačky všeho druhu. Velmi příjemně mě překvapil taky ve vodě. Na to, že nikdy nechodil plavat, tak se vody absolutně nebojí, naopak. Vyloženě vodní tvor, donutil mě vlézt i do 18°C vody. Několikrát. S rukávkama dokonce i sám kus uplave – teda, nic elegantního, normální čubička, ale moc příjemně mě to překvapilo... :D

Taky jsem si všimla, že občas zkouší komolit slova nebo špatně artikulovat. Občas z lenosti, občas bych řekla, že i schválně. Moc dobře si totiž všiml, že na to dospěláci reagují, a tak si někdy takhle zkouší vynutit pozornost, mrška. A nedejbože když se nějaké zkomolenině zasmějeme, pak už to pochopitelně nějakou dobu jinak neříká.

Fascinovaně jsem u Mišáka objevila posun ve vnímání času – začal rozlišovat přítomnost s minulostí. Pro všechno, co se stalo v minulosti, používá slovo včera. Třeba mi tvrdí, že včera byla bouřka a hrozně se blýskalo a přitom to bylo třeba před týdnem. Mate mě tím, protože prostě beru včera jako včera, tak si to musím vždycky uvědomit, že to nemyslí doslova. Podobně zápolí i s budoucností, ačkoliv všechno funguje v rozmezí dnů, týden je pro něj třeba ještě moc dlouhý úsek. Jo a taky z mně naprosto neznámýho důvodu začal Mišák místo doposud užívaného mámo, táto říkat mamííííííí, tatíííííííííí s docela protivnýmn pištivým akcentem na konci. :-&

Kromě masivní obliby Noci na Karlšteně (pořád trvá) se rozvinula druhá obsese – a sice dopravní značky. Při cestě autem je schopný ptát se na všechny značky, který vidí kolem (a že jich je!), jedna z nejlepších věcí na čtení je nerozstříhaný pexeso Městské policie s dopravními značkami. Většinu jich už zná, ale stejně si je nechává dokola přeříkávat a vysvětlovat, co znamenají. Takže otázka "Mamíííí, co znamená tahle značka?" – následovaná nekonečnou variací dalších ("Mamííííí, a co znamená tahle? A tahle?") – zaznívá velmi velmi často. :)

Snahy o socializaci/samostatnost pokračují, na autobusové zastávce se neváhá sám k někomu přiblížit a "dát se do řeči". Nebo když ho někdo zaujme, neváhá se odpojit a zkoumat na vlastní pěst. To všechno se ale týkalo dospělých, děti (hlavně ty starší) zatím spíš pozoruje – ony ho stejně ještě nenechají zapojit do hry. Ovšem na Horalce (prázdninový pobyt matek s dětmi) prý byl miláčkem a oblíbencem všech mladších holčiček, což mu tedy zatím bylo úplně ale úplně jedno. Za pár let bude všechno jinak... ;)

Perličky:

• jednou takhle z ničeho nic prohlásil: "Já jsem Míša K. a prudim." – tomu říkám přesná definice :D

• ve stylu zlínských rýmovánek si při svlíkání trička mumlal"Tríčo – p*čo" – hodně jsem se musela držet, abych se nerozesmála. Neb to by se toho pak člověk už nezbavil... :-x

• "Kam letí ten balón?" "Balón letí na balónoviště..." - krásný novotvar, že?

• "Mámo, lež, buď v klidu, nevstávej..." - když jsem ho v polospánku navigovala, kde najde šmuchtoplínu, a chtěla jsem mu pro ni jít :D

• "Mámo, ty máš moudrý voči... A blejskám se tam já..." - :) (a ano, opravdu řekl moudrý a ne modrý ;))

• Podává knížku na čtení "Tady je víla Amálka... Snad není taky těhotná?!" - výtečné použití odposlechnuté hlášky ze seriálu Haló, haló, který Mišák miluje a pravidelně sleduje, to mě fakt dostal :D

Fotky najdete na Picasu: Mišákův 33.měsíc – červenec 2011 a Mišákův 34.měsíc – srpen 2011

13. srpna 2011

Harry Potter a Relikvie smrti - část 2

It all ends... (Finally?!?)

A je to tu. Poslední (no dobře, tak jenom druhý) díl posledního dílu. Ten předchozí jsem před rokem a něco poněkud ztrhala, zdál se mi utahaný a neuvěřitelný. A ani "závěrečné epické finále" mě nijak extrémně nenadchlo. Spíš naopak. Poněkud mě vyděsil už trailer – když jako znalec knižní předlohy nejsem schopná identifikovat, o kterou scénu z knížky se mělo jednat, poněkud jsem znejistěla, co to tam vlastně bude. A to i přesto, že recenze byly povětšinou (opět) kladné. Dokonce by se dalo říct, že nadšené. Plus všechna ta prohlášení o tom, jak jedné generaci s posledním HP filmem skončilo dětství a pod. Zkrátka, má očekávání nebyla nikterak přehnaná. 

A přesto přišlo rozčarování, až zklamání. Na jedné straně masa akčních scén a spousta triků, na straně druhé (opět) neuvěřitelnost postav a jejich činů bez sebemenšího angažování diváka do jejich osudů. Neseděly mi dialogy, některé repliky působily nemístně a uměle. Nemluvě o hlubokém vnitřním vývoji hlavní postavy, na který se prostě musí umět opravdu hrát. A ne jen významně koukat. Ostudné mi příjde i ignorování veškerých důležitých vedlejších postav, jejichž smrt nepozorný divák vůbec nemusí postřehnout, probíhají prostě jen tak někde mimochodem. Záverečné finále pak vyznívá vyloženě mdle, nechápavým je pro jistotu ještě převykládán princip toho, jak funguje osvojení hůlky protivníkem. Každopádně dle pohledu kamer je zjevné, že důležitější než všechny mocné hůlky je přátelství naší ústřední trojice. Stmívačka. Pak ještě závěrečný "o 19 let později" epilog, který mně - na rozdíl od širé veřejnosti - nikterak nepřišel k smíchu. Asi jsem divná, ale vždycky mě bavily úvahy "a jak to asi bylo dál...", přičemž tady se mi dostalo adekvátní odpovědi. Kromě toho, je to tak prostě v knížce. :)

Pozitiva: jednoznačně největším plusem a největším (ehm, jediným?) emocionálním zážitkem byla scéna "postarejte se o mrtvé". Z té čiší tak opravdový smutek, že na okamžik pocítíte zvrácenost (jakékoliv) války. Tohle byl pro mě vrchol filmu. S tím souvisí další plus, hudba. Ač si podobných záležitosti většinou nevšímám (= nestíhám všimnout), tentokrát mi hudba příjemně pomáhala. Taky retrospektiva Snapea a Lilly (včetně dětských herců) příjemně překvapila. Vyobrazení obrany školy – velmi působivé. Pochod LV nad mrtvolami. No, a dál mě nějak nic nenapadá...

Negativa: HP s LV se perou na visutých lávkách - chápete to? LV i jeho stoupenci v klidu poslouchají, jak si Neville řeční o tom, že budou v boji pokračovat dál – chápete to?? Harry v závěru láme hůlku a Hermiona i Ron na něj – ač už by ho snad přece měli znát jak svý boty, hlavně tedy Hermiona - užasle a udiveně hledí – chápete to???

Takže upřímně řečeno jsem docela ráda, že už je konec. Velkolepost filále se u mě rozdrolila na schéma akce – dialog – akce – vtip – doják – dialog – akce... Čili nesourodé a samostatně nefungující. Neznalci knižní předlohy z toho musí mít guláš, znalci knižní předlohy skřípou zubama nad absencí vedlejších postav. Chtělo to dle mého nadaného scénáristu, jeden díl místo dvou a místo na tricích zapracovat na hercích. Pořád ještě je tedy mým favoritem Vězeň z Azkabanu, který sice pořád je HP film, ale je HP filmem tak krásně po svém, že se tomu žádný další nevyrovnal. Ani ten poslední z posledních, bohužel. Každopádně – it all ends, finally! :)

P.S. Negativní vlivy: Dabovaná verze. Jo, a taky jsem byla v kině sama, což by nevadilo, ale chytla jsem místo vedle poněkud hlučné a bhem filmu komentující dvojice, každopádně vliv na hodnocení filmu tipuju dohromady tak na 5%.

Film: Harry Potter a relikvie smrti 2 Režie: David Yates Shlédnuto: 12.8.2011 v Cinestaru HK

11. srpna 2011

Rožmberská dovolená - den třetí

Hrady na Malši podruhé :)

Den první * den druhý * __ * den čtvrtý * den pátý * den šestý

Tentokrát už jsme jeli najisto – informační cedule nás bezchybně navedly až do Děkanských Skalin, odkud už to mělo být k Sokolčí kousek. Drobný problém byl, že další značení bylo velmi přibližné, tak jsem nepohrdla tak primitivním navigačním krokem, jako je dotaz paní starousedlice. Velmi nerudně máchla rukou a řekla: "Tam jak jsou ty smrky." No, mě by sice můj orientační smysl táhl úplně jinam (na vysvětlenou dodávám, že jsem podle mapy myslela, že jsme jinde, než jsme), ale naštěstí se tyhle instrukce shodovaly s Koalixovou GPS, tak jsme vyrazili lesní cestou. A šli a šli a občas se brodili maliním a kopřivami, ale po levoboku se začalo něco rýsovat. Ovšem až za řekou. Naštěstí jsme – po asi dvou kilometrech – dorazili k hrázi vodní nádrže Soběnov, přešli po ní a odtud už to bylo na hrad oravdu kousek. Tyčil se vysoko nad námi, skalní útes vypadal monumentálně. Naštěstí z druhé strany vedla i pěšinka "pro matky s dětmi". Mišáka jsem ke strmým srázům moc ouštět nechtěla, tak jsem hrad během pěti minut "ofotila" a nechala Koalixe napospas jeho dokumentační práci. My jsme s Mišákem mezitím řádně prochodili předhradí, našli houby (dle barev nejedlé), koukali na mravence a pod. Mimochodem, když nás Koalix zase našel, Mišákovou hlavní radostí nebylo to, že přišel táta, ale že přišla osoba nesoucí kokos. :D

Zpátky k autu jsme se vrátili jinudy, naprosto intuitivně a navíc naprosto intuitivně správně. Holt příště už tu paní u mlýna jistě obtěžovat nebudeme, už VÍME. :) Nasedli do auta a zamířili k dalšímu skvostu, k Pořešínu. Opět dokonalé značení až k ideálnímu parkovišti pro návštěvníky hradu, pak už jen necelý kilák a byli jsme tam. Pořešín byl úchvatný. Krásná zřícenina, krásně vyčištěná, když jsme přišli, tak liduprázdná a navíc s přístřeškem na oběd, který jsme měli v plánu. Dokonce i sluníčko tam na nás vykouklo. Luxus, naprostý luxus.

Z Pořešína jsme se dostali až skoro ve dvě hodiny, takže další hrad na Malši jsme zatím odložili a vyjeli na spací jízdu. Mírnou oklikou jsme mířili k Lipnu s tím, že bysme mohli ještě stihnout i Vítkův Hrádek. Lehce se rozpršelo, ve Výtoni se nás snažili zmást silničními ukazateli, ale nic nás nerozházelo, ultraúzkou silnicí jsme vyjeli až do Svatého Tomáše, k dalšímu útlému gotickému kostelu. I přes drobné mrholení jsme vyšlápli těch pár metrů na kopec k hradu. Tam rovnou na věž, abychom si mohli vychutnat těch 1035 mnm. Slunné Německo, obří Lipno a taky nebezpečně vypadající mrak, co se k nám hnal přes hřeben Šumavy.

Neunikli jsme mu. Začalo pršet přesně v okamžiku, kdy jsme se jali obejít hradní jádro. Zbaběle jsme se s Mišákem schovali pod přístřešek a dobíjeli se – jak jinak než – šumavskýma jahůdkama. Koalix mezitím fotil. Lidi mu totiž ukázkově vyklidili hradní areál a mít tenhle hojně navštěvovaný hrad bez lidí, tomu prostě neodolal. Byť byl durch za pár minut. A protože se nám nechtělo čekat, než ten déšť skončí úplně, tak jsme se pak ve fázi mírnějšího pršení pustili na cestu dolů. A než jsme byli u auta, byli jsme durch všichni tři, pochopitelně. Domácí ledová jeskyně nás teplotou příliš nepotěšila (a na to, že by to třeba mohlo uschnout, jsem mohla zapomenout), tak jsme se vydali za teplem, do hospody. Svíčková bodla, místní pivní provenience taktéž. Mišák si dal vyžadovanou zmrzku, nezmar. A čekal nás další den, takový rekreační... :)

>> den čtvrtý

9. srpna 2011

Rožmberská dovolená - den druhý

Ani citelné ochlazení nás od hradování neodradilo...:)

Den první * __ * den třetí * den čtvrtý * den pátý * den šestý

Z prvního letního dne stihla teplota opravdu klesnout o 10 stupňů níž. Telefony nám nelhaly, předpověď se nemýlila, bohužel. Bydlení, které jsme překřtili na ledovou jeskyni, dostávalo svému jménu. Inu, 16°C je 16°C. Ani plán jsme neměli nijak pevně daný, tak jsme začali v nedalekém Vyšším Brodě a jeho majestátním klášteře. Prohlídka jen zvenčí – jednak by to vevnitř asi nebylo nic pro Mišáka a kromě toho se nám vůbec nelíbil tamější přístup lidí – jako by je všichni ti turisti nesmírně obtěžovali. Tak jsme si nakonec nedali v klášterní kavárně ani kafe. V přilehlém parku jsme našli zábavu i pro Mišáka – od kolotoče jsme ho museli málem odtrhnout.

Pokračovali jsme směrem k některému z hradů na Malši, když tu na nás cestou houkla cedule s odbočkou na tvrz Tichou. Hnědé informační šipky měly a mají naši důvěru, tak jsme odbočili a dojeli do odlehlého kraje na dohled od Němec. A na konci vesnice, kde snad už i silnice končila, stála krásná čtverhranná tvrz s evidentně novým dřevěným schodištěm a kupou archeologů kolem. Srdce hradařské zaplesalo. A kdyby jsme tehdy byli co k čemu a zapředli s archeology řeč, možná bysme se dozvěděli, že přesně ten den večer bude na místě hradařský guru a budou představeny výsledky celého průzkumu. Leč nezapředli jsme, jen podívali, nafotili ze všech stran a zase odjeli.

Když pak další hnědá cedule ukázala to správné místo, odkud vyrazit k hradu jménem Louzek, začali jsme tušit, že v tomto kraji to asi mají hradomilní turisti úžasně snadné. Sotva kilometrová štěrková cesta nás tedy dovedla k Louzku, který byl odnáletovaný, s dokonalou informační cedulí a přístřeškem, ano, to vše mělo na svědomí sdružení Hrady na Malši. Velmi příjemné překvapení. Prošli, nafotili a poobědvali, ač teda vítr krutě fučel. Na Mišáka začínalo být docela pozdě, cestou zpátky už na něj nefungovala ani "mouchová metoda". To jsme s Koalixem dělali bzzz bzzzz jako mouchy a Mišák se nás snažil plácnout jako-plácačkou. Jednak legrace a taky výborný způsob jak přimět Mišáka k pohybu, lítal jak torpédo. :D Tak ho nakonec k autu odnesl Koalix a já musela celou cestu pět: "Jede kráááál, jede kráááál" (z Noci na Karlštějně).

V autě téměř okamžitě vytuhnul, tak jsme se vydali vcelku nazdařbůh okružní cestou a postupně doplánovávali. Nakonec se z toho vyklubal Frymburk. Městečko s krásným kostelem (jakých bylo po okolí neskutečné množství a jeden úžasnější než druhý), kde jsme si dali (ten den první!) kafe a zmrzlinu (na tu měl Mišák na dovolené fokus pořád, i v 15°C a dešti :D), prohlídli si silnici vedoucí do vody, koukli na přívoz, který právě přijížděl, a jeli zase domů. Ono bylo docela na čase, den se krátil. Zpátky v Rožmberku jsme se vydali na večeři, okoukli hrad zase z jiné strany a jali se přenocovat (v jeskyni). A už jsme se těšili na další hrady na Malši, co byly v plánu na další den...

>> den třetí

7. srpna 2011

Rožmberská dovolená - den první

Jak jsme Šumavě na loňské dovolené slíbili, zase jsme přijeli. Byť kousek jinam...

__ * den druhý * den třetí * den čtvrtý * den pátý * den šestý

Tentokrát jsme po Koalixově lednovém Kick-Offu vybrali jako naše přechodné bydliště městečko Rožmberk nad Vltavou, z místních penziónů jsem nakonec vybrala Penzion Adler. Že to nebyla volba úplně šťastná, to vyšlo najevo až časem – ono bydlet v místě, kde žijí z vodáků, ale přitom je tam nemají rádi, to se přece jen projeví... To každopádně ale předbíhám, zpět k beranům.

Balení a veškeré chystání proběhlo den předem, v úterý ráno jsme tedy mohli rovnou vyrazit. Mišák, který občas při sobotních výletech poněkud prudí v autě už po půlhodině cesty, byl tentokrát ultrahodnej. Svištěli jsme standardní "jižanskou" cestou před Pardubice, HavlBrod (s přestávkou na pozdní snídani), Pelhřimov, ale místo na jih k Jindřichovu Hradci zamířili na západ. Až do obce Choustník. S hradem Choustníkem (kupodivu :D). Bylo kolem poledne a dost teplo, tak nebylo úplně jednoduchý dostat Mišáka dobrovolně do kopce, ale ona to nakonec byla jen taková příjemná krátká procházka. Hrad nádherný, spousta zdiva, všude volně přístupný, navíc s rozhlednou na věži. Jen pěkných pohledů měli v pokladně žalostně málo. Cestou zpátky jsme ještě hrad obkroužili zvenčí a zamířili zpátky k autu.

Mišák pak vzorně usnul (jak jsme plánovali a doufali :)) a svištěli jsme dál na jih. Já jsem si cestou – nedaleko Soběslavi, když jsme míjeli kemp Karvánky – sentimentálně zavzpomínala na mladé časy, kdy jsme tam s Janou nocovaly při cykloputování za bungee-jumpingem, holt známá místa. Dál pěkně podél Vltavy – České Budějovice, Český Krumlov a Rožmberk.

Už cestou podél říčního meandru na nás vykukovala hradní věž, nádherný pohled. Ostatně v Rožmberku jsme se na hrad koukali pořád (dokonce jsme na něj viděli přímo z okna). Zaparkovali jsme u penzionu, ubytovali se a vyrazili na něj. Ofotili jsme si, co se dalo, ale na prohlídku interiérů se nám nechtělo. Poté, co jsme Mišáka odtrhli od pranýřovací klece, do které se zamiloval a nechtěl tam pustit nikoho jinýho, jsme se tedy vypravili druhou stranou k řece, pěšímu mostu a cestě, po které jsme přijeli. Neb právě tam si Koalix cestou všiml Rybářské bašty, kam jsme teď vyrazili na (obědo)večeři.

Tak jsme pojedli, popili, odkonce i pohledy napsali. A šli zpět – cestou podél meandrující řeky s několika krásnými výhledy na hrad. Ještě jsme okoukli k penzionu přiléhající zahradu, Mišák si pohrál s brankou, kterou donekonečna otevíral a zavíral, a tvrdil, že to řídí trolejbus. Poté, co jsme Mišáka okoupali a uložili, poseděli jsme chvíli na terásce a užívali si Cool Lemonů, kterými jsme se prozřetelně předzásobili...

>> den druhý

9. července 2011

Červen v obrazech

Tak jsem se překonala, dohnala zpoždění a přidala chybějící. Potlesk pro mě! :D

K předchozímu příspěvku o Mišákově dubnu, květnu a červnu jsem tedy přidala odkaz na červnové fotky a video. Enjoy!

Fotky: Mišákův 32.měsíc – červen 2011

A video: Mišák v červnu 2011

7. července 2011

Měsíc 30. - 32. (duben až červen 2011)

/text psán bohužel zase nadvakrát, nějak mě zradila technika i vlastní nepozornost :(( /

Inu, to bylo tak. Že s měsíčními soupisy nestíhám, není nic nového. Ale když jsem ještě v půlce května neměla hotový materiál za duben, napadlo mě, že bych mohla začít sdružovat, stejně se toho až zas tolik zásadního neděje. Postupně jsem chystala fotky a videa, ale na text pořád nějak nedocházelo. No a když jsem pak ve stejně mizerným stavu byla ještě i v půlce června, rozhodla jsem se prostě sdružit ty měsíce tři. A je to tu... :P

Od březnového neustále se ozývajícího "Co zikals??" přešel ke květnovému "Co si o tom povidáte?" – to když se zajímá o to, co si spolu povídají dospěláci. A klidně aplikuje totéž i na hlášky odposlouchaný z autobusu nebo televize. Pravda, někdy to je taky jen způsob, jak si získat pozornost – třeba když se s Koalixem spolu bavíme moc dlouho. Každopádně už je to zase o kus dál... :)

Obliba Noci na Karlštejně dosáhla vrcholu. Kromě písniček už umí i všechny dialogy a repliky z filmu používá běžně. Ne všichni jsou ovšem znalí souvislostí, tak občas i babičku s dědou překvapí, když prohlásí: Jen si běž, já tě nepotřebuju! nebo když neustále opakuje Ach panebože! Mimochodem, poslední dobou se nechá oslovovat pane purkrabí! :D Fascinující je taky Mišákovo pseudočtení (=vymýšlení textů). Když jsem mu kupříkladu při vybalování nákupu nedovolím, aby něco otevřel, tak se zadívá na obal a začne "číst": Tohle jsou bonbónky pro Míšu.

Mnohem víc si všímá ostatních dětí, snaží se socializovat – když na hřišti (ale nejenom tam) někoho vidí, blíží se s hlasitým Ahoooooj. A to klidně i ke starším dětem. Velmi často se je pak snaží dirigovat, jak si s ním mají hrát (udělej mi závoru), byť skoro pokaždé narazí. A klidně to zkusí i na přítomné rodiče. Umí poprosit, když něco moc chce, umí poděkovat. Občas i sám od sebe.

Postupuje snaha o samostatnost. Pomáhá s oblíkáním a (hlavně) svlíkáním. Sám si umyje ruce. Snaží se smrkat. Sám fouká bubliny z bublifuku. A taky (sláva nazdrar výletu) udělal svoje první bobky do záchodu – doufám, že to bude stejně utěšeně pokračovat a že to odplínování do školky stihnem. :) Miluje chození po obrubnících a kladinách, pokud to jen trochu jde, tak taky sám sám. Mnohem líp jezdí na tříkolce, už nepotřebuje pomoct ani na drncavým povrchu (jak to bylo dřív pravidlem).

Nemá (jedinou) oblíbenou hračku – většinou mu zájem o jednu konkrétní vydrží maximálně pár dní, ale plechový karavan z výletu na Frymburk má k definici oblíbené hračky momentálně hodně blízko. Vrací se k němu co pár dní a umí si s ním hrát pokaždý jinak. Kromě standardního otevírání dveří s tím, že těm vevnitř je teplo/zima, se občas karavan stává trolejbusem, případně vězením – ve všech případech je ale důležité šmrdlat dveřma sem a tam. :D Taky si poslední dobou začal hrát na prohazování rolí – prohlásí já jsem máma, ty seš Míša a snaží se pak chovat tak, jako to dělám já vzhledem k němu. Taky jsme experimentovali s první rukodělnou tvorbou – zdopení srdíčka ke dni matek mu šlo krásně. Moc má rád razítka. Zamiloval se do ozdobné děrovačky, co jsem (spíš pro sebe) koupila. Jo, a plastelína, ta je teď velkým hitem. Na Play Doh! nedám dopustit, na deštivá odpoledne je to výtečná zábava!

Po přechodném (naštěstí krátkém) období, kdy v poledne odmítal spát (po hodině snahy o usnutí prostě vstal a prohlásil, že spát nebude), teď už zase spí po obědě pravidelně – cca 1,5 až 2 hodiny. Tenhle polední klid je (pochopitelně) vykoupen tím, že ráno vstává hodně brzo (nejčastěji v rozmezí 5:30 – 6:30), ale mimo víkendy se to dá v pohodě přežít (zato o víkendu by si člověk občas opravdu rád přispal). Nově vyžaduje k (večernímu) usínání v postýlce plyšovou koalu. Koala musí mít vlastní žužlací plínu, musí se přikrýt, čte se mu pohádka a zpívá se mu stejně jako Míšovi a i závěrečné Dobrou noc, Míšo musí následovat Dobrou noc, Koalíku...

Tak pro dnešek dobrou a zase příště... ;)

Perličky:

• Vraceli jsme se domů, měla plné ruce věcí a zašimralo mě v nose. Kýchla jsem. A Mišák hned přísně (tak jak to říkáme my jemu): Ruku před pusu! Holt buzerace za buzeraci. :D

Fotky najdete na Picasu: Mišákův 30.měsíc – duben 2011 a Mišákův 31.měsíc – květen 2011 a Mišákův 32.měsíc – červen 2011

27. června 2011

Tři soboty

Co sobota, to výlet. Za každého počasí... :)

11. června - sobota první. Hned na náměstí Nového Hrádku obchod Kovapu. Mišák "si kupuje" karavan, už ho nedá z ruky. Frymburk. Vedro. Krásně odnáletovaný hrad. Zamčená brána nám byla za dobré slovo odemčena. A na závěr (vyhlášená) opočenská zmrzlina v Opočně. :P

18. června – sobota druhá. Dobrošov. Vítr, mrholení, zima. Krátká verze prohlídky pevnosti. Skvělá viditelnost až do Polska. Jiráskova chata s nanukem. "Ne, nebudu spát v autíčku... Chrr..." :D

25. června – sobota třetí. Lanšperk. Opět chladno, navíc vysoká mokrá tráva. Hrad pořád krásný. Rozhledna = konečně pořádná průlezka. Kostel gotický nebo kostel novogotický? Trafostanice skýtající krásný výhled. A závěrečné mezistromové baf! :)

Nově přidávám linky na Koalixovy stránky věnované týmž výletům:

• Frymburk podle Koalixe
• Dobrošov podle Koalixe
• Lanšperk podle Koalixe


15. května 2011

Bezděz - po sedmi letech

Prostě jsme se ráno sbalili a vyrazili na Bezděz – a přesvědčili se, že to není ani až tak daleko ani až tak vysoko, jak to člověku připadalo... :)

Na sobotu slibovali meteorologové sice ochlazení, tak jsme rozhodování ohledně náplně naší soboty nechali na ráno. Mišák se postaral, aby byl budíček brzký a stylový – ještjpg" alt="Vítkův Hrádek" width="100" height="75" />

Neunikli jsme mu. Začalo pršet přesně v okamžiku, kdy jsme se jali obejít hradní jádro. Zbaběle jsme se s Mišákem schovali pod přístřešek a dobíjeli se – jak jinak než – šumavskýma jahůdkama. Koalix mezitím fotil. Lidi mu totiž ukázkově vyklidili hradní areál a mít tenhle hojně navštěvovaný hrad bez lidí, tomu prostě neodolal. Byť byl durch za pár minut. A protože se nám nechtělo čekat, než ten déšť skončí úplně, tak jsme se pak ve fázi mírnějšího pršení pustili na cestu dolů. A než jsme byli u auta, byli jsme durch všichni tři, pochopitelně. Domácí ledová jeskyně nás teplotou příliš nepotěšila (a na to, že by to třeba mohlo uschnout, jsem mohla zapomenout), tak jsme se vydali za teplem, do hospody. Svíčková bodla, místní pivní provenience taktéž. Mišák si dal vyžadovanou zmrzku, nezmar. A čekal nás další den, takový rekreační... :)

>> den čtvrtý

9. srpna 2011

Rožmberská dovolená - den druhý

Ani citelné ochlazení nás od hradování neodradilo...:)

Den první * __ * den třetí * den čtvrtý * den pátý * den šestý

Z prvního letního dne stihla teplota opravdu klesnout o 10 stupňů níž. Telefony nám nelhaly, předpověď se nemýlila, bohužel. Bydlení, které jsme překřtili na ledovou jeskyni, dostávalo svému jménu. Inu, 16°C je 16°C. Ani plán jsme neměli nijak pevně daný, tak jsme začali v nedalekém Vyšším Brodě a jeho majestátním klášteře. Prohlídka jen zvenčí – jednak by to vevnitř asi nebylo nic pro Mišáka a kromě toho se nám vůbec nelíbil tamější přístup lidí – jako by je všichni ti turisti nesmírně obtěžovali. Tak jsme si nakonec nedali v klášterní kavárně ani kafe. V přilehlém parku jsme našli zábavu i pro Mišáka – od kolotoče jsme ho museli málem odtrhnout.

Pokračovali jsme směrem k některému z hradů na Malši, když tu na nás cestou houkla cedule s odbočkou na tvrz Tichou. Hnědé informační šipky měly a mají naši důvěru, tak jsme odbočili a dojeli do odlehlého kraje na dohled od Němec. A na konci vesnice, kde snad už i silnice končila, stála krásná čtverhranná tvrz s evidentně novým dřevěným schodištěm a kupou archeologů kolem. Srdce hradařské zaplesalo. A kdyby jsme tehdy byli co k čemu a zapředli s archeology řeč, možná bysme se dozvěděli, že přesně ten den večer bude na místě hradařský guru a budou představeny výsledky celého průzkumu. Leč nezapředli jsme, jen podívali, nafotili ze všech stran a zase odjeli.

Když pak další hnědá cedule ukázala to správné místo, odkud vyrazit k hradu jménem Louzek, začali jsme tušit, že v tomto kraji to asi mají hradomilní turisti úžasně snadné. Sotva kilometrová štěrková cesta nás tedy dovedla k Louzku, který byl odnáletovaný, s dokonalou informační cedulí a přístřeškem, ano, to vše mělo na svědomí sdružení Hrady na Malši. Velmi příjemné překvapení. Prošli, nafotili a poobědvali, ač teda vítr krutě fučel. Na Mišáka začínalo být docela pozdě, cestou zpátky už na něj nefungovala ani "mouchová metoda". To jsme s Koalixem dělali bzzz bzzzz jako mouchy a Mišák se nás snažil plácnout jako-plácačkou. Jednak legrace a taky výborný způsob jak přimět Mišáka k pohybu, lítal jak torpédo. :D Tak ho nakonec k autu odnesl Koalix a já musela celou cestu pět: "Jede kráááál, jede kráááál" (z Noci na Karlštějně).

V autě téměř okamžitě vytuhnul, tak jsme se vydali vcelku nazdařbůh okružní cestou a postupně doplánovávali. Nakonec se z toho vyklubal Frymburk. Městečko s krásným kostelem (jakých bylo po okolí neskutečné množství a jeden úžasnější než druhý), kde jsme si dali (ten den první!) kafe a zmrzlinu (na tu měl Mišák na dovolené fokus pořád, i v 15°C a dešti :D), prohlídli si silnici vedoucí do vody, koukli na přívoz, který právě přijížděl, a jeli zase domů. Ono bylo docela na čase, den se krátil. Zpátky v Rožmberku jsme se vydali na večeři, okoukli hrad zase z jiné strany a jali se přenocovat (v jeskyni). A už jsme se těšili na další hrady na Malši, co byly v plánu na další den...

>> den třetí

7. srpna 2011

Rožmberská dovolená - den první

Jak jsme Šumavě na loňské dovolené slíbili, zase jsme přijeli. Byť kousek jinam...

__ * den druhý * den třetí * den čtvrtý * den pátý * den šestý

Tentokrát jsme po Koalixově lednovém Kick-Offu vybrali jako naše přechodné bydliště městečko Rožmberk nad Vltavou, z místních penziónů jsem nakonec vybrala Penzion Adler. Že to nebyla volba úplně šťastná, to vyšlo najevo až časem – ono bydlet v místě, kde žijí z vodáků, ale přitom je tam nemají rádi, to se přece jen projeví... To každopádně ale předbíhám, zpět k beranům.

Balení a veškeré chystání proběhlo den předem, v úterý ráno jsme tedy mohli rovnou vyrazit. Mišák, který občas při sobotních výletech poněkud prudí v autě už po půlhodině cesty, byl tentokrát ultrahodnej. Svištěli jsme standardní "jižanskou" cestou před Pardubice, HavlBrod (s přestávkou na pozdní snídani), Pelhřimov, ale místo na jih k Jindřichovu Hradci zamířili na západ. Až do obce Choustník. S hradem Choustníkem (kupodivu :D). Bylo kolem poledne a dost teplo, tak nebylo úplně jednoduchý dostat Mišáka dobrovolně do kopce, ale ona to nakonec byla jen taková příjemná krátká procházka. Hrad nádherný, spousta zdiva, všude volně přístupný, navíc s rozhlednou na věži. Jen pěkných pohledů měli v pokladně žalostně málo. Cestou zpátky jsme ještě hrad obkroužili zvenčí a zamířili zpátky k autu.

Mišák pak vzorně usnul (jak jsme plánovali a doufali :)) a svištěli jsme dál na jih. Já jsem si cestou – nedaleko Soběslavi, když jsme míjeli kemp Karvánky – sentimentálně zavzpomínala na mladé časy, kdy jsme tam s Janou nocovaly při cykloputování za bungee-jumpingem, holt známá místa. Dál pěkně podél Vltavy – České Budějovice, Český Krumlov a Rožmberk.

Už cestou podél říčního meandru na nás vykukovala hradní věž, nádherný pohled. Ostatně v Rožmberku jsme se na hrad koukali pořád (dokonce jsme na něj viděli přímo z okna). Zaparkovali jsme u penzionu, ubytovali se a vyrazili na něj. Ofotili jsme si, co se dalo, ale na prohlídku interiérů se nám nechtělo. Poté, co jsme Mišáka odtrhli od pranýřovací klece, do které se zamiloval a nechtěl tam pustit nikoho jinýho, jsme se tedy vypravili druhou stranou k řece, pěšímu mostu a cestě, po které jsme přijeli. Neb právě tam si Koalix cestou všiml Rybářské bašty, kam jsme teď vyrazili na (obědo)večeři.

Tak jsme pojedli, popili, odkonce i pohledy napsali. A šli zpět – cestou podél meandrující řeky s několika krásnými výhledy na hrad. Ještě jsme okoukli k penzionu přiléhající zahradu, Mišák si pohrál s brankou, kterou donekonečna otevíral a zavíral, a tvrdil, že to řídí trolejbus. Poté, co jsme Mišáka okoupali a uložili, poseděli jsme chvíli na terásce a užívali si Cool Lemonů, kterými jsme se prozřetelně předzásobili...

>> den druhý

9. července 2011

Červen v obrazech

Tak jsem se překonala, dohnala zpoždění a přidala chybějící. Potlesk pro mě! :D

K předchozímu příspěvku o Mišákově dubnu, květnu a červnu jsem tedy přidala odkaz na červnové fotky a video. Enjoy!

Fotky: Mišákův 32.měsíc – červen 2011

A video: Mišák v červnu 2011

7. července 2011

Měsíc 30. - 32. (duben až červen 2011)

/text psán bohužel zase nadvakrát, nějak mě zradila technika i vlastní nepozornost :(( /

Inu, to bylo tak. Že s měsíčními soupisy nestíhám, není nic nového. Ale když jsem ještě v půlce května neměla hotový materiál za duben, napadlo mě, že bych mohla začít sdružovat, stejně se toho až zas tolik zásadního neděje. Postupně jsem chystala fotky a videa, ale na text pořád nějak nedocházelo. No a když jsem pak ve stejně mizerným stavu byla ještě i v půlce června, rozhodla jsem se prostě sdružit ty měsíce tři. A je to tu... :P

Od březnového neustále se ozývajícího "Co zikals??" přešel ke květnovému "Co si o tom povidáte?" – to když se zajímá o to, co si spolu povídají dospěláci. A klidně aplikuje totéž i na hlášky odposlouchaný z autobusu nebo televize. Pravda, někdy to je taky jen způsob, jak si získat pozornost – třeba když se s Koalixem spolu bavíme moc dlouho. Každopádně už je to zase o kus dál... :)

Obliba Noci na Karlštejně dosáhla vrcholu. Kromě písniček už umí i všechny dialogy a repliky z filmu používá běžně. Ne všichni jsou ovšem znalí souvislostí, tak občas i babičku s dědou překvapí, když prohlásí: Jen si běž, já tě nepotřebuju! nebo když neustále opakuje Ach panebože! Mimochodem, poslední dobou se nechá oslovovat pane purkrabí! :D Fascinující je taky Mišákovo pseudočtení (=vymýšlení textů). Když jsem mu kupříkladu při vybalování nákupu nedovolím, aby něco otevřel, tak se zadívá na obal a začne "číst": Tohle jsou bonbónky pro Míšu.

Mnohem víc si všímá ostatních dětí, snaží se socializovat – když na hřišti (ale nejenom tam) někoho vidí, blíží se s hlasitým Ahoooooj. A to klidně i ke starším dětem. Velmi často se je pak snaží dirigovat, jak si s ním mají hrát (udělej mi závoru), byť skoro pokaždé narazí. A klidně to zkusí i na přítomné rodiče. Umí poprosit, když něco moc chce, umí poděkovat. Občas i sám od sebe.

Postupuje snaha o samostatnost. Pomáhá s oblíkáním a (hlavně) svlíkáním. Sám si umyje ruce. Snaží se smrkat. Sám fouká bubliny z bublifuku. A taky (sláva nazdrar výletu) udělal svoje první bobky do záchodu – doufám, že to bude stejně utěšeně pokračovat a že to odplínování do školky stihnem. :) Miluje chození po obrubnících a kladinách, pokud to jen trochu jde, tak taky sám sám. Mnohem líp jezdí na tříkolce, už nepotřebuje pomoct ani na drncavým povrchu (jak to bylo dřív pravidlem).

Nemá (jedinou) oblíbenou hračku – většinou mu zájem o jednu konkrétní vydrží maximálně pár dní, ale plechový karavan z výletu na Frymburk má k definici oblíbené hračky momentálně hodně blízko. Vrací se k němu co pár dní a umí si s ním hrát pokaždý jinak. Kromě standardního otevírání dveří s tím, že těm vevnitř je teplo/zima, se občas karavan stává trolejbusem, případně vězením – ve všech případech je ale důležité šmrdlat dveřma sem a tam. :D Taky si poslední dobou začal hrát na prohazování rolí – prohlásí já jsem máma, ty seš Míša a snaží se pak chovat tak, jako to dělám já vzhledem k němu. Taky jsme experimentovali s první rukodělnou tvorbou – zdopení srdíčka ke dni matek mu šlo krásně. Moc má rád razítka. Zamiloval se do ozdobné děrovačky, co jsem (spíš pro sebe) koupila. Jo, a plastelína, ta je teď velkým hitem. Na Play Doh! nedám dopustit, na deštivá odpoledne je to výtečná zábava!

Po přechodném (naštěstí krátkém) období, kdy v poledne odmítal spát (po hodině snahy o usnutí prostě vstal a prohlásil, že spát nebude), teď už zase spí po obědě pravidelně – cca 1,5 až 2 hodiny. Tenhle polední klid je (pochopitelně) vykoupen tím, že ráno vstává hodně brzo (nejčastěji v rozmezí 5:30 – 6:30), ale mimo víkendy se to dá v pohodě přežít (zato o víkendu by si člověk občas opravdu rád přispal). Nově vyžaduje k (večernímu) usínání v postýlce plyšovou koalu. Koala musí mít vlastní žužlací plínu, musí se přikrýt, čte se mu pohádka a zpívá se mu stejně jako Míšovi a i závěrečné Dobrou noc, Míšo musí následovat Dobrou noc, Koalíku...

Tak pro dnešek dobrou a zase příště... ;)

Perličky:

• Vraceli jsme se domů, měla plné ruce věcí a zašimralo mě v nose. Kýchla jsem. A Mišák hned přísně (tak jak to říkáme my jemu): Ruku před pusu! Holt buzerace za buzeraci. :D

Fotky najdete na Picasu: Mišákův 30.měsíc – duben 2011 a Mišákův 31.měsíc – květen 2011 a Mišákův 32.měsíc – červen 2011

27. června 2011

Tři soboty

Co sobota, to výlet. Za každého počasí... :)

11. června - sobota první. Hned na náměstí Nového Hrádku obchod Kovapu. Mišák "si kupuje" karavan, už ho nedá z ruky. Frymburk. Vedro. Krásně odnáletovaný hrad. Zamčená brána nám byla za dobré slovo odemčena. A na závěr (vyhlášená) opočenská zmrzlina v Opočně. :P

18. června – sobota druhá. Dobrošov. Vítr, mrholení, zima. Krátká verze prohlídky pevnosti. Skvělá viditelnost až do Polska. Jiráskova chata s nanukem. "Ne, nebudu spát v autíčku... Chrr..." :D

25. června – sobota třetí. Lanšperk. Opět chladno, navíc vysoká mokrá tráva. Hrad pořád krásný. Rozhledna = konečně pořádná průlezka. Kostel gotický nebo kostel novogotický? Trafostanice skýtající krásný výhled. A závěrečné mezistromové baf! :)

Nově přidávám linky na Koalixovy stránky věnované týmž výletům:

• Frymburk podle Koalixe
• Dobrošov podle Koalixe
• Lanšperk podle Koalixe


15. května 2011

Bezděz - po sedmi letech

Prostě jsme se ráno sbalili a vyrazili na Bezděz – a přesvědčili se, že to není ani až tak daleko ani až tak vysoko, jak to člověku připadalo... :)

Na sobotu slibovali meteorologové sice ochlazení, tak jsme rozhodování ohledně náplně naší soboty nechali na ráno. Mišák se postaral, aby byl budíček brzký a stylový – ještě před šestou si našel svou novou trubku (dostal ji včera a ještě se jí řádně nenabažil) a bylo poměrně obtížné mu to ranní "muzicírování" rozmluvit. Tak jsme vstali brzo a i s Mišákovou loudavou snídaní byli v sedm nachystaní k odjezdu na výlet.

A vyrazili směr Bezděz. Mířili jsme tam podruhé (poprvé to bylo 18.9.2004, čili ještě hluboce před Mišákem :)) a pamatovali jsme si: já že je to daleko (jako by to bylo přes půl republiky) a Koalix, že je to děsněj kopec. No a za hodinu a něco jsme byli tam. A Mišákovým tempem stoupali nahoru, takže se ani ten kopec nezdál být nijak závratně vysoký. Mišák, pokud se zrovna nebrodil v listí nebo schválně neklouzal po kamenech, tak šlapal nahoru jako hodinky. Pravda, taky měl slíbeno, že když pěkně vyťape nahoru i dolů, tak že mu koupíme zmrzlinu. Kdo by pak neťapal, že? :D

Za rovnou 100,- jsme směli vstoupit dovnitř (projednou jsme využili i Koalixova studentského statusu – dobrá každá dvacka :D). Hrad je pořád stejně krásný - manský palác dokonce dostal krásnou novou střechu – a rozhled z věže je pořád stejně úchvatný. A jak jsme tam byli vpodstatě přes poledne, tak se nám povedlo vidět (a nafotit) hrad skoro úplně bez lidí, což se – jak dobře víme z vlastních zkušeností – zase moc často nepodaří...

Poslouchaje historický výklad jsme tam poobědvali (z vlastních zásob) a vyrazili na cestu zpátky. Mišák se zcela zjevným fokusem na cílovou prémii šel dolů opět po svých, jen mu ty hladké podrážky klouzaly na ošlapaných kamenech víc, než je zdrávo. A jak vidno z fotek, tak zmrzlina byla (ehm, ještě dnes mě z ní škrábe v krku O:))...

Pak jsme nasedli do auta a vyrazili na cestu domů. Mišák vytuhnul ještě dřív, než nám Bezděz zmizel z dohledu. A my s Koalixem jsme od toho teda neměli daleko – nízký tlak a ideální spací počasí dělalo své – ale zvládli jsme to.

No a doma už se pak Mišák mohl hrdě chlubit dědovi, že na hrad Bezděz vyšlapal pěkně po svých... A třeba si to zase někdy zopakujem, byl to krásný výlet.

4. května 2011

Březnová Mišákovidea

Sliby chyby. Ale zase lepší pozdě než nikdy, ne? ;)

No paráda, začátkem května jsem se konečně dopracovala k tomu, že jsem doplnila blogový povídání ze 17.4. o Mišákově březnu. Holt toho bylo moc, no.. O:) . Rozhodně byl březen co do množství natočeného materiálu jedním z nejbohatších, tak z toho jsou videa rovnou dvě – Mišák v březnu I. a Mišák v březnu II. Enjoy!

30. dubna 2011

Jarní Jeseníky 2011

Byli jsme tam necelé tři dny, užili si to, ale ty následky... :)

Kvůli Mišákovým teplotám jsme náš jesenický víkend byli nuceni přesunout, ještě než vůbec začal, ale trefili jsme tak aspoň lepší počasí. A zoptimalizovali poměr cena/výkon tak, že jsme na první (obvykle smrtící) túru vyráželi nikoliv po noclehu na horách, ale z domu. Jako budík nám Mišák posloužil opravdu skvěle. Jen jsme si prakticky ověřili, že cesta přes Králíky a Hanušovice (kterou jsme tentokrát nejeli) je opravdu výrazně lepší a výrazně rychlejší. Z Červenohorského sedla jsme nakonec vyráželi kolem půl jedenácté. Směr Keprník. Mišák – na turistiku už několik dní značně natěšen – statečně ťapal. Asi kilometr (stoupání, pravda). Když se pak motivace stala příliš náročnou, byl naložen. Předpokládali jsme, že usne (ve svou obvyklou spací hodinu), odpočine si a pak zase půjde po svých. No, chyba lávky. V nosítku mu značně otrnulo (žvanil a žvanil) a ač pod Keprníkem už vypadal značně užmoulán, tak neusnul ani minutu.

Stoupání na Červenou horu, od Vřesové studánky mírné klesání, stoupání na Trojmezí a závěrečný výstup na vrchol Keprníku. No, měli jsme dost. Koalix nejvíc (přece jen ty Mišáko-nosítko-vodo-kila, to byla pořádná zátěž navíc). Nahoře jsme si dopřáli svačinu (oběd jsme pod tíhou okolností jaksi přeskočili), pokochali se výhledem na všechny strany a o půl třetí vyrazili zase zpátky. Mišák opět v nosítku – cesta byla kamenitá, rozmáčená a  se sněhovými jazyky – ale následné stoupání k Vřesové studánce šel už zase pěkně po svých. Docela to šlo. Teda, když jsme mu slíbili, že mu v Jeseníku koupíme třeba malej vrtulník. :)

Sestup z Červené hory už absolvoval zase v nosítku a – světe div se – po pěti hodinách na čerstvém vzduchu na půl hodiny dokonce i usnul. Po šesti hodinách jsme celí šťastní dorazili k autu. Zamířili jsme do obchodu pro vrtulník. Pak do dalšího obchodu pro zásoby. A pak na Rejvíz, do našeho přechodného horského domova. Smyli špínu a konečně se taky najedli. Večer pak Mišák usnul jako nemluvně a my jsme – po pár pivech – následovali jeho příkladu.

Ráno bylo krušné. Jednak brzké (náš užvaněný budíček vstal už v 5:30) a jednak mrtvolné – moc se nám ani jednomu nechtělo moc hejbat, těla protestovala. Rozhodli jsme se pro vyloženě rekreační variantu – procházku k Mechovému jezírku. Pohoda, po rovině, trasa i pro děti. Jen kdyby toho přemlouvání nemuselo být tolik. Takže jsme ty tři kilometry šli snad dvě hodiny, ale ušel si Mišák opravdu po svých, přesně jak jsme chtěli. Zpátky ho teda už Koalix radši nesl. Po výtečných haluškách, Mišákově poledním spaní a Koalixově sólo procházce na Starý Rejvíz jsme odpoledne vyrazili do Jeseníku. Mišák měl slíbený hřiště. Bylo lehce futuristické a kapánek pro větší děti, ale účel splnilo. No a pro jistotu jsme pak na Rejvízu ještě zrevidovali i to malé místní. Po roce.

A to je v podstatě všechno, v neděli ráno už jsme zase zamířili domů. Abychom se za půl roku (doufejme!) zase vrátili...

Link na fotky: Jeseníky – jaro 2011

Link ke Koalixovi (ano, zase mě předběhl...): Jeseníky – jaro 2011 dle Koalixe 

P.S. Mimochodem, nemůžu opomenout příhodu z obchodu spojenou s ponaučením, že dítě s nákupním vozíkem je ve své podstatě nezajištěná zbraň. Ve snaze zajistit Mišákovi tröchu zábavy zdarma, vzala jsem mu i na ten náš pidi-nákup velký nákupní vozík. Mišák si jezdil jedna radost, pohoda. A pak najednou cvak a rozjel se plnou silou, co dovedl směrem od nás. Ovšem nepočítal s tím, že existují i neviditelné překážky (průhledný regál), kterým je potřeba se vyhnout. Napálil to do pultu s pečivem – byla z toho dobře půlmetrová prasklina a řvoucí Mišák, který se spíš lekl než že by si něco udělal. Prodavačka to tam vzala nadmíru v pohodě, tak z toho tentokrát Mišák vyvázl levně. Holt to chce hlídat, hlídat a zase hlídat. Člověk nikdy neví, kdy to kde v té jeho škebli sepne...

P.P.S. A co se týče těch následků, tak vězte, že jsem pominula rudé spáleniny (i Mišák, ale já víc :)), krutě alergicky oteklé oko i zánět ledvin s masivními horečkami, který si Koalix už týden "užívá"...

17. dubna 2011

"Co zikals?" aneb 29 měsíců

Zase pozdě, ale přece...

Hned na úvod k titulní větě. Maximálně mě vytáčí, trpělivost zase jednou doznává mezí, no...:) Když Miškin nechce rozumět některýmu z mých pokynů či příkazů, nahodí to svoje "Co zikals??" Jako že neví, co po něm chci, že mi nerozumí. Klidně i opakovaně, několikrát za sebou. A přitom mu na očích vidím, že to je jen další z mnoha zkoušek, co všechno rodičové ještě vydrží.

No, ale kromě toho občasného vytáčení je pochopitelně naprosto zlatej. Přišel na chuť jazykovému humoru. Při oblíkání jsem mu zapínala cvočky a Mišák se buď schválně nebo jen jako přeslechl a začal tvrdit, že to jsou cvrčci. Od té doby mi to při každým oblíkání s radostí připomíná a na oko se hádáme, jestli to je cvoček nebo cvrček. Stejně tak jsme se hádali, jestli má na tričku tečky nebo tyčky a jestli hodiny tikaj nebo ťukaj. A jak se u toho pěkně potutelně usmívá, lumpík. :) A kromě těchto hříček občas vymyslí slovo úplně nové – uzlíkům říkal uzlátka (jako kůzlátka, asi) a mastičku nazýval mazavka (hned se mi asociovalo: On doktor Mazavka je abstinent...).

Poté, co se tak nějak naučil prvních pár čísel, přišlo období písmenek – velkou zásluhu má zřejmě dětský laptop u babičky a dědy. Za ten měsíc se naučil komplet abecedu včetně Q, F, X i Y. Krásný byly některý asociace. R jako Rumcajs. S jako ssssssssss had. P jako papuchalka. K jako Kosař. V jako ventilátor. N jako navigace. A do toho rozšířil znalosti čísel ke dvacítce, ovšem když počítá schody, tak s oblibou přeskakuje a číselnou řadu nerespektuje. Končí pravidelně pětkou (schodů máme tuším 16). A občas mám pocit, že víc než Večerníček, ho baví až ten následující pořad – losování šťastných deseti. :)

Mimo čísla a písmena si bystří mysl i na dopravních značkách. Pár jich je na zadní straně momentálně oblíbené knížky, takže k předkoupacímu rituálu na čas patřily i dopravní značky. Naučil se je přeříkávat. A naučil se mě na ty jemu známé značky upozorňovat i při jízdě autem. Občas se takhle ptá i na nějakou neznámou. Prostě se pořád učí. A všechno si pamatuje. Jak má rád "Soft Kitty" z BBT, tak jsem mu párkrát pouštěla video na YouTube a jednou Mišák pak večer při čištění zubů povídá tátovi něco, čemu nerozumněl. Tak pátráme a prý – paní hladila pána tady (ukazoval na prsa). Táta se kapánek zarazil, co to kde Mišák viděl. Pak mi to zapálilo. To, co Mišák říkal, bylo: Keep rubbing! :D

Začal napodobovat. Momentálně to je nejvíc vidět na pózách. Jakmile si lehnu a podepřu si rukou hlavu, tak se Mišák snaží sám sebe napasovat do stejné pozice. A velmi komicky se mu to nedaří, protože se nějak nemůže srovnat se zrcadlovým převrácením obrazu. Totéž u stolu se založenýma rukama, totéž s rukama pod bradou, prostě jako opička.

Jo, a ještě jedna drobnost, ale přišla mi z rodičovskýho hlediska podstatná – na vlastní oči jsem viděla, že se Mišák je schopnej ve spánku sám přikrýt, prostě si sáhnul pro deku. Spadl mi šutrák ze srdce, protože i když ho přikrývám, co můžu, tak většinou po pár minutách už se převaluje a všechno je jinak. Tak si konečně přestanu vyčítat, že mi dítě přes noc chudáček mrzne. :)

Perličky:

• Mišák se mnou u počítače, koukáme do Skypu a ptám se ho: Co pošlem tátovi? (míněno kterýho smajlíka) A Mišák: Hodiny a pívo!

• Jednou o víkendu dorážel Mišák na tátu: Já chci taky klávesnici, já ti napíšu diplomku... Tomu říkám zodpovědné dítě! :D

• Občas si pohrává s filozofií a prohlásí:  Já jsem já a ty seš ty!

Fotky z měsíce března najdete na Picasu: Mišákův 29.měsíc – březen 2011

Video přibude v nejbližších dnech! :) UPDATE: Pozdě, ale přece, videa jsou tu. A dokonce dvě, březnového materiálu bylo požehnaně. :)

6. dubna 2011

Ještě k únoru

Drobný update, ale jistě potěší...

Po nespolupracující technice přišla spolupracující technika (ještě jednou děkuju, taťulínku!) a je tu Mišákovideo za únor. K nalezení buď tady na blogu (Únor 2011 aneb 28 měsíců) nebo rovnou na YouTube. Enjoy! :)

27. března 2011

Week 53

Bude to taková pěkná tečka...

Mohla bych to brát minulým týdnem za uzavřené, ale jako správnému systematikovi mi vadilo, že v tom případě by mi v projektu 365 chyběl ten jeden poslední den. A protože bych jeden den zase nijak rozumně nenacpala do týdenní šablony (kterou jsem jako správný systematik nehodlala opustit), máte tu celý tento týden, kterým jsem roční cyklus fotek definitivně uzavřela. 

Projekt mě fascinoval už tehdy, když jsem jej sledovala u jiných, a zůstalo mi to i u toho vlastního. Každodenní focení se stalo příjemným zvykem a myšlenky na to, která fotka bude ta dnešní, mi běhaly v hlavě automaticky. Občas se povedl den, kdy jsem si nemohla vybrat mezi dvěma či třemi, občas zase nebylo k mání skoro nic a byla to čistá z-nouze-ctnost. Ale povedlo se mi opravdu nikdy nepodvádět. Občas (a docela často) jsem zalitovala, že nejsem android a nemám foťák zabudovaný místo oka – některé obrazy, které jsem nedokázala/nemohla/neměla možnost zachytit foťákem, ale viděla jsem je, by byly naprosto perfektní... :) 

Tak co, ještě pořád si myslíte, že jsem schopná to tímto záznamem prostě jen utnout a konec?? No to se teda setsakra mýlíte! Jedeme dál, je tu 365 by Puffin – verze 2.1 ! Enjoy... ;)

20. března 2011

Week 52

Tá dy dá dy dá, to je (skoro) konec...

Po nadějném a slunečném jaru minulého týdne se teď krutě ochladilo a Mišák se – pro změnu – zase nějak rozkašlal a rozsmrkal. Takže nic velkého, žádné velké výlety, jen domácí pobyt. Holt ne vždy se zadaří, hlavně aby bylo líp...:)