SimSvět

[Dadul]

Naprosto uchvatny uvod...

takove se hned tak nekde necte

No a dcera Diny.... rekla bych, ze jo.. mam podobny protahly oblicej...

Ale je moc pekna a sympaticka
_________________
můj příběh LEDOVÝ KRÁL a KLETBA STAROVĚKÉHO EGYPTA

[Hakuka]

děkuju od tebe mě to těší dvojnásob tak teď jenom abych udržela nastavenou laťku
ohledně té podoby... hm, asi máš pravdu, teď jsem se koukala na pár fotek, kde mají podobně nastavený obličej a mají stejnou bradu a zvýrazněné lícní kosti, jen Dina má ten obličej takový celkově špičaťejší stejně jako její ostatní děti i děti Niny
_________________
Ze života mých simů http://puffinus.cz/_forum/viewtopic.php?t=1190&postdays=0&postorder=asc&start=0

"Ale snít o něčem nepravděpodobném má své jméno. Říká se tomu naděje." Jostein Gaarder

[lavazza]

Opravdu moc hezký Hakuko, doufám, že pokračování bude co nejdřív

[oli]

[Hakuka]

Ničí a odnikud – část druhá - Jako duch

Každý máme svůj vlastní způsob, jak se vyrovnávat s žalem. Třeba moje mladší sestřička Marina dokázala prosedět hodiny a hodinu u klavíru a dívat se do prázdna. Nejdřív hrála tesknivě, potom zuřivě, pak jednou třískla do kláves a víc se už klavíru nedotkla. Snad se časem umoudří, protože hraje vážně dobře. Otec vždycky tvrdil, že má dar snad od Simboha. Snad to je důvod, proč si ho Rina spojuje právě se hrou na klavír.



Moje máma měla vždycky neomezenou zásobu energie. Pořádala večírky, bankety a troufla si i na pár plesů. Měla úsměv pro každého, i když se mu zrovna chystala rozmetat plány na prach. Už jsem jí dlouho neviděla usmívat se. Nechala si předepsat kopu prášků, aby mohla normálně fungovat. Většina lidí by se prostě vybrečela, ale ona ne. Většinu času tráví s mým bráškou Mariem. Je na nejlepší cestě stát se nejrozmazlenějším batoletem ve městě.



Matka tvrdí, že se mu určitě stýská po tatínkovi, ale my ostatní si s tím tak jistí nejsme. Protivnost je zřejmě jeho přirozená vlastnost. Musí vnímat, že někdo chybí, ale ne. Dvouleté dítě nedokáže doopravdy truchlit nad ztrátou milované osoby. Šťastný to človíček.



A já?? Připadala jsem si jako duch. Jako bych ani nežila. Proplouvala jsem domem a jen na půl ucha vnímala sestřinu hru na klavír. Když žijete v rodině, kde se o citech nemluví, často si v takových chvílích připadáte sami. Hodně času jsem strávila v otcově pracovně. Ostatní se jí vyhýbali, ale já… Dokázala jsem ho tam téměř cítit, ze zaprášených knih, z tlačítek počítače… Táta tu trávil hodně času. Pamatuju si, jak jsem sem jako malá vždycky pomalu proklouzla a pokoušela se vyškrábat na křeslo. Táta se vždycky usmál a vzal si mě na klín. Hodně si se mnou povídal, ale už si nepamatuju, o čem. Možná si jenom zase na něco stěžoval, ale mně to nevadilo. Možná to nebyl ten ideální tatínek, jakého ukazují televizní reklamy. Ale to je přece láska, nebo ne?? Když milujete člověka i s jeho chybami.



Potřebovala jsem ven. Potíž byla v tom, že jsem to nevěděla, dokud mi to jedna geniální osůbka neřekla. První skutečné upřímná „upřímná soustrast“ a první opravdový úsměv jménem Vally Landgraabová v roztomilém modrookém vydání. Mít za nejlepší kamarádku někoho tak neuvěřitelně bezstarostného může být někdy pořádně k vzteku, ale teď to bylo právě to, co jsem potřebovala.



Vally nedokázala být dlouho vážná i kdyby chtěla. Měla trochu pokřivený pohled na svět vzniklý tím, že se jí dařilo, na co sáhla. V jejím světě každý smutný člověk jen potřeboval rozveselit. Prostě přišla a švitořila o škole, o společných známých, o přidrzlém morčeti své mladší sestřičky…

Oproti švábům či otravným novinářům to byla příjemná změna. Když se za ní po čtyřech hodinách a třech tabulkách mléčné čokolády zabouchly dveře, došlo mi, s čím jsem to vlastně souhlasila. Zítra večer mám v plánu dělat křena Valerii Landgraabové a Jacobovi Gothovi v nově otevřeném klubu „Růžový plameňák“ v pochybné čtvrti města. Nehodlám o tom říct své matce ani slovo a co hůř. Já se na to vlastně docela těším. Vally by se rozhodně měla dát na politickou dráhu.
_________________
Ze života mých simů http://puffinus.cz/_forum/viewtopic.php?t=1190&postdays=0&postorder=asc&start=0

"Ale snít o něčem nepravděpodobném má své jméno. Říká se tomu naděje." Jostein Gaarder

[Hakuka]

uznávám, že je to trochu nuda, ale nějak se člověk k tomu ději propracovat musí
berte to jako úvod po úvodu ... doufám, že to není moc uvzdychaný
_________________
Ze života mých simů http://puffinus.cz/_forum/viewtopic.php?t=1190&postdays=0&postorder=asc&start=0

"Ale snít o něčem nepravděpodobném má své jméno. Říká se tomu naděje." Jostein Gaarder

[oli]

Líbí, i když zatím o ničem

[Hakuka]

Ničí a odnikud – část třetí – Růžový plameňák

Růžový plameňák neměl moc dlouhou historii, pokud lze vůbec u podniku tohoto typu o historii mluvit. Čas se tam totiž počítal na minuty a hodiny, takže tak daleko, aby se dalo o historii uvažovat, nikdo nedošel. Prostě tu jednou byl, ošuntěle lesknoucí se noční můra rodičů zdejších teenagerů, kteří nesnášeli, když neměli své ratolesti pod kontrolu. Viděli partu místní pobudů, slyšeli agresivní hlasitou hudbu a měli strach.

Jestli byl oprávněný, těžko říct. Rodičovství se někdy projevuje jako velmi vážná psychická porucha s příznaky jako je úzkost a paranoia. Fakt je ten, že stát se může kdykoliv cokoliv, a rodičovská starostlivost může ovlivnit jen máloco. A nebezpečné věci se skrývají spíš pod povrchem.



Ne, Krasohlídkov nebyl NewSims Rock, hlavní město simstátu, a klub Růžový plameňák rozhodně nebylo drogové doupě. Kdo něco takového tvrdil, zřejmě by měl omezit sledování akčních filmů a investikativních pořadů typu „Zločinu na stopě.“ Byl to jen starý napůl zbořený viadukt v bývalé průmyslové čtvrti. Ne že by zrovna tohle rodiče příliš uklidnilo.

Mia Dollariová na rozdíl od své přítelkyně uvnitř nikdy před tím nebyla. Vždycky měla radši ticho a klid. O to víc ji překvapilo, že jí ta dunící hudba vlastně vůbec nevadí. Jakoby vytěsňovala z hlavy přebytečné myšlenky. Taky netušila, že tam bude znát tolik lidí. Krasohlídkov bylo malé město. Nebylo problém dát dohromady jména všech vrstevníků, přesto že chodila odmala na soukromou školu a netrávila hodiny běháním po síldlišti.



Vally trvala na tom, že jí pozve na něco „na rozjezd.“ Zatím co objednávala, Mia opřená o bar mapovala okolí. Zahlédla svou sestřenici Angie, jak se tiskne k tmavšímu klukovi, ve kterém při bližším zkoumání poznala Nicka.



Vlastně s ním byla taky příbuzná. Nebyl on čirou náhodou její synovec?? Bylo to trochu.. hm.. zvrácené?? No čistě teoreticky spolu sice příbuzní nebyli, ale stejně… Zavrtěla hlavou a odvrátila pohled. Vlastně se v tom nechtěla šťourat. Angelin bratr Juan tu byl taky. Zrovna se pokoušel poslat do háje jednu z dvojčat Picasových. Druhá slintala opodál a oficiálně předstírala, že svůdně tančí.



Mia se škodolibě zasmála. Být synem místního vyhlášeného kasanovy může být někdy celkem k vzteku, pomyslela si. Oklopila do sebe skleničku nezdravě modré tekutiny, kterou jí Vally podala. Vzápětí jí ovšem polovinu zase vyhodila ven.
„Eh… sakra… co to je??“ dostala ze sebe snažíce se popadnout dech.
„Ledový vítr, ale vážně nechtěj vědět, co je uvnitř,“ zašklebila se kamarádka a udělala totéž s vlastní sklenicí. Její obsah však skončil tam, kde měl. „Jestli ti to nechutná, můžeš zkusit Dračí oheň.“
„Ehm… díky, ale myslím, že mi to bude na chvíli stačit. Normálně moc nepiju.“
Vally pokrčila rameny a pohledem vyhledala svého přítele. Právě začal vysílat vražedné pohledy Juanovým směrem, což Valerie pochopila jako jasný signál, že je čas jít tancovat.
Jak se večer vyvíjel, Mia pochopila spoustu věcí. Třeba že Jacob Goth jejího bratrance opravdu nesnáší a to, že na Vally civí jako mlsný kocour, tomu zrovna nepřidává. Že Petunie a Narcisa Picasovy jsou ještě větší slepice, než si myslela, když jim bylo šest, a nakonec že Dračí oheň ve skutečnosti není vůbec špatné pití. A se zkonzumovaným množstvím se ta chuť ještě lepší. Bylo to kořeněné, trochu ostřejší a zanechávalo to zvláštní pachuť v ústech. Zpočátku spíš pozorovala. Našla tam lidi osamocené, lehce zmatené i nejisté. A líbilo se jí to. Cítila, že žije. Bavila se i když hopsání po parketu nikdy příliš neholdovala. Po dlouhé době byla uvolněná a nic jí netížilo.
Později se její poznatky začaly lehce rozpíjet a na mysl se jí vkrádaly věci, které jí nikdy před tím nenapadly. Ta poslední uchopitelná byla, že Vally a Jacobem tvoří opravdu hezký pár.



Měla nejasný pocit, že je něco špatně. Vloudil se jí na mysl snad ještě před tím, než doopravdy přišla k sobě. Někdo jí měl varovat, že vedlejším účinkem požití velkého množství dračího ohně je silná bolest hlavy. Nejspíš pozorně nečetla příbalový leták. Zachechtala se. Tohle chování jí nebylo vůbec podobné. Ta racionální myšlenka dorazila do jejího mozku vzápětí. Další myšlenky přicházely se zpožděním. Vally jí varovala, jistě, ale zřejmě byla tak mimo, že jí neposlouchala.
Ale bylo tu víc věcí, které nebyly tak, jak by být měli. Třeba tohle určitě nebyla její postel. Byla moc velká, moc tvrdá a hrbolatá. Nejspíš by měla otevřít oči, ale to by znamenalo čelit realitě. Ale těžko tu může ležet až do příštích velikonoc. Povzdechla si.

Ne měla je nechat zavřené. Nijak jí to totiž nepomohlo. Neměla tušení, kde je, a navíc se jí to místo vůbec nelíbilo. A byla tu sama. I když čistě teoreticky to bylo možná lepší než probudit se vedle někoho. Bezděčně vrhla pohled na druhou stranu postele. Ano, teoreticky. I když… sakra. Uniklo jí tiché zaklení. Jistě, tohle je pozůstatek tovární haly na okraji města, který chtěla kdysi její matka srovnat se zemí, než zjistila, že nejde dohledat, komu pozemek vlastně patří. A obyvatelem druhé strany postele byl Sámer Ramaswam, cosi jako spolumajitel podniku, kde strávila večer, a jinak taky nebezpečný mladý vandal a údajný násilník. A hlavně to byl taky kluk, se kterým se před pár hodinami muchlovala na polorozpadlé sedačce za klubem a myslela si, kdoví jaké to není dobrodružství.



Zatracená práce. Co si počne? To má jako teď sejít do přízemí, pozdravit a poručit si misku křupek FitSim s mlékem?? Nevesele se zasmála.


Sam Ramaswam seděl na své oblíbené barové židli a ukusoval toast se šunkou. Jak už měl ve zvyku, předstíral, že o nikom cizím ve své ložnici vůbec neví. Dělal to tak vždycky. Umožnil tak každé z těch holek potajmu se vykrást pryč dírou, kterou s jistou dávkou ironie nazývali boční vchod.

„Poslyš Same,“ promluvil na něj blonďák sedící před televizí „možná bys měl trochu mírnit svůj apetit.“
Oslovený chlapec se ušklíbl a odložil svůj toast. „To je snídaně, víš?? Takový ten druh jídla, co si dáš, když se ráno vzbudíš.“
„Víš, jak to myslím. Odrazuješ nám zákazníky.“



„Spíš zákaznice,“ zašklebil se mladík s culíkem sedící v křesle za ním. „Ale tentokrát je to na metál. Sbalit šlechtickou dcerku se jen tak někomu nepoštěstí. I když ten titul si tam strkal její papá jen tak pro okrasu.“
Sámer nechápavě zvedl obočí.
„No počkej, věděl jsi přeci, kdo to je. Nevěděl?? Poslední dobou byla hodně v novinách. Její matka prý otrávila jejího papánka.“
Sámer už ho ale dál neposlouchal. Vydal se nahoru po schodech. Nejspíš bude muset porušit svá vlastní pravidla. Zmatená bohatá slečinka, to mu tak ještě scházelo. A zrovna když… no, to už je jedno.

Mia ležela ještě pořád na posteli. Opírala se o lokty a očividně o něčem přemýšlela. Nejspíš si dávala dohromady úlomky vlastních vzpomínek. Sama to mírně překvapilo. Čekal, že bude ještě spát, nebo už bude pryč. Většina holek, které se kdy objevily v jeho ložnici, zmizela s první paprskem ranního slunce. Když vešel do prosklené místnosti, která dříve sloužila jako kancelář vedoucího provozu, rozpačitě se usmála a zamumlala „Ahoj.“



Sámer jen přikývl. Chvíli na sebe jen mlčky hleděli, než spustil on.
„Hodně jsi toho vypila.“
„Jo, já vím.“
„Vzali jsme tě sem. Asi by nebylo dobré, kdyby tě v tom stavu viděla maminka,“ nehezky se ušklíbl.
„Takže, my dva…“
„Nestalo se NIC,“ utnul ji příkře „Měla bys jít domů.“
„Víš dobře, že to není pravda. NĚCO se stalo.“ Zelené oči se zabodly do těch hnědých. Sámer se k ní však otočil zády.
„Nestalo se NIC, co by za NĚCO stálo. Tak padej, husičko, maminka čeká.“

To bolelo. Mia vyběhla ze dveří jako neřízená střela. Cestou mu však ještě stihla zabodnout vší silou loket do břicha, až se prohnul. Když se prořítila dolní halou, oba chlapci zvedli udiveně pohled od rozehrané hry. Černovláska u stolu, která do té doby úspěšně předstírala, že jí, se škodolibě usmála a zvedla se ze židle.

„Myslím, že už můžu jít spát,“ poznamenala klidně.
„Tak pozdravuj pavouky, sestřičko,“ řekl černovlasý chlapec. Dívka se zasmála a zmizela ve dveřích.

_________________
Ze života mých simů http://puffinus.cz/_forum/viewtopic.php?t=1190&postdays=0&postorder=asc&start=0

"Ale snít o něčem nepravděpodobném má své jméno. Říká se tomu naděje." Jostein Gaarder

[Hakuka]

oli: doufám, že tohle už je lepší

přechod z ich na er formu, mě osobně je příjemnější... nepůsobí to jako deníček uvzdychané puberťačky, ve který by se to vážně změnit nemělo

hm... tak nějak to asi vyznělo jinak, než by původně mělo, ale nevadí... trochu jsem se zase rozepsala, takže jsem musela zamýšlenou jednu část rozdělit na dvě, aby to vůbec případný čtenář ustál oni jsou někdy ty moje žvásty psychicky náročný

jináč, ten konec, nehledejte tam něco, co tam není, naopak to, co tam je, tam nenajdete ... řečeno člověčensky nehodlám z ní udělat matku v patnácti ani zneužitou chudinku vlastně na to ani nemám hack

ech... taky vám k sobě Vally s Jacobem tak strašně pasujou?? u mě jsou to aspiranti na dokonalý pár roku

a dodatek na závěr... Růžový plameňák je přestavba viaduktu od chass mnou lehce upravena
_________________
Ze života mých simů http://puffinus.cz/_forum/viewtopic.php?t=1190&postdays=0&postorder=asc&start=0

"Ale snít o něčem nepravděpodobném má své jméno. Říká se tomu naděje." Jostein Gaarder

[Hakuka]

tak já nevím... to jsem všechny tak znechutila a otrávila??
_________________
Ze života mých simů http://puffinus.cz/_forum/viewtopic.php?t=1190&postdays=0&postorder=asc&start=0

"Ale snít o něčem nepravděpodobném má své jméno. Říká se tomu naděje." Jostein Gaarder

[Mystic]

Kdepak neznechutila, já čtu pořád (jen v posledni době jaksi nestíhám ) a moc se mi to líbí. Zbožňuju tvůj styl psaní .

[oli]

Je to zajímavější, ale pořád nechápu, co se bude dít

[Hakuka]

Mystic: děkuji upřímně se v těhle puberťárnách trochu plácám... ono se říká, že by člověk neměl psát o něčem, co nezažil, a já měla a mám dospívání až nechutně klidné... takže jste můj pokusný vzorek, jestli je to uvěřitelné

oli: jo, moc to kouskuju a asi to působí trochu zmatečně, vím, ale nic s tím neudělám asi to bude chtít trpělivost... tiše závidím všem povídkářům, kterým jednotlivé kapitoly tvoří neoddělitelný celek přesto, že je píší postupně kapitolu po kapitole já přeskakuju, vracím se, škrtám a na konci z toho vyleze buď celek nebo nic to tady dost dobře nejde, tak uvidíme, co z toho vyleze
_________________
Ze života mých simů http://puffinus.cz/_forum/viewtopic.php?t=1190&postdays=0&postorder=asc&start=0

"Ale snít o něčem nepravděpodobném má své jméno. Říká se tomu naděje." Jostein Gaarder

[Flying-girl]

Po dlouhé době simpříběh, do kterého jsem se začetla Škoda jen, že má zatím tak málo dílů...

[Hakuka]

Ničí a odnikud – část čtvrtá

Pouliční lampa před radnicí nesvítila. Už zase. Zvláštní, že nikdo nepochyboval o tom, kdo jí rozbil. Ani nezdvihl oči, aby se přesvědčil, že je svítilna opravdu poškozená. Byli to oni, zajisté. Jako mohli za rozpadlou lavičku v parku a podupané květiny na náměstí. Radnice v čele s Dinou Dollariovou se je už pár let pokoušela vyštípat z města, ale marně. Polorozpadlá továrna, kterou obývali, zdá se nikomu nepatřila. Neměli doklady, neměli adresu a vlastně neměli ani jméno, alespoň ne takové, které by se dalo napsat do občanky. Samozřejmě by bylo řešení poslat celou tu záležitost výš, ale Krasohlídkov si jen nerad nechal strkat cizí nos do svých záležitostí. Navíc když jeden z nich byl pořád občanem města, jejich dítětem, na které by měli být hrdí.



Ale tohle už byla poslední kapka. Jak se vůbec mohl opovážit vztáhnout pracky na JEJÍ dítě?! Mia byla přeci vždycky taková citlivá a přemýšlivá holčička, rozumná a slušná. A teď?!! Dina přecházela po salonku už dobrou půl hodinu. V ruce mačkala nejnovější výtisk novin. Nechat si svůj výtisk doručit dvě hodiny před oficiální roznáškou byla výsada, kterou si vydupala ještě v době té záležitosti kolem přestavby centra. Dával jí šanci připravit se. Ale jak se má ksakru připravit na TOHLE?? Její syn Marius k ní marně vztahoval ručky. Pro jednou má smůlu. Teď není čas na další pohádku, teď je čas na pořádný rozhovor matky s dcerou.

To si bohužel myslela jen jedna strana plánovaného dialogu. Ta druhá si mezi tím ještě pořád trajdala po městě. Postel byla prázdná ani nerozestlaná. Jak mohla být tak slepá?? Vždyť už to muselo trvat týdny o té doby, co… sakra, proč všechny věci začínají tak nevinně?? Vrhla naštvaný pohled o oné nefunkční pouliční lampě naproti přes ulici, jakoby za to snad mohla. Malý Marius dole pod schody spustil hysterický řev. Povzdechla si. Tohle bude těžký den.



Vždycky pokládala Vally Landgraabovou za inteligentní a vychované děvče. S její matkou byly dlouholeté přítelkyně. Její otec přispíval do městského rozpočtu tučnými obnosy. Celkově nebyl důvod, proč by se Landgraabovic děvčata nemohli přátelit s jejími dcerami. Ale po tohle musela obrátit svůj názor na malou Vally o sto osmdesát stupňů. Její dcera nikdy před tím neponocovala. Samotnou by ji ani nenapadlo navštívit takový podnik jako „Růžový plameňák.“ A nikdy před tím nepila.

Když našla poprvé její postel prázdnou, šílela strachy. Ve čtyři hodiny ráno začala hystericky obvolávat všechny přátele a známé. Nikdo jí to kupodivu nezvedal. Zkusila nemocnici a policii, nic. A potom si slečna přišla. Bylo kolem osmé. Rázovala si to směrem ke koupelně a když na ní její matka spustila, dostalo se jí jen útrpného: „Mami, … teď ne!!“ A dveře se za ní zabouchly, zámek cvaknul.



Byla uvnitř snad celou hodinu. Kdyby nevěděla, že její dcera nepláče, bývala by přísahala, že slyší hlasité vzlyky. A pak bylo dlouho ticho, až zlověstné ticho. Dině se v hlavě honil jeden katastrofický scénář za druhým. Už to nemohla vydržet. Strčila svého syna do ohrádky a došla si pro rezervní klíč. Byly vždycky u Dona v pracovně. Vešla tam snad vůbec poprvé od jeho smrti. V tu chvíli jí to však ani nepřišlo.

Mia seděla jen tak na holé zemi a rukama si objímala vlastní kolena. Když její matka vešla, zvedla k ní oči. Čekala to. Nikdy nebyla příliš taktní.



„Někdo ti ublížil, zlatíčko??“ zeptala se. Mia neměla chuť se bavit vůbec s nikým, ale taky znala svou matku natolik, aby věděla, že jí nedá pokoj, dokud z ní nevymámí něco, co se bude pravdě alespoň podobat. Pomalu přikývla.
„Valerie??“ zkusila to, ale předem věděla, že kvůli kamarádce by takhle nevypadala. Dívka zavrtěla hlavou.
„Tak zase nějaký novinář??“ Druhé nesouhlasné zavrtění.
„Nějaký chlapec??“ Přikývnutí, i když sotva postřehnutelné. Takže v těchto vodách se má pohybovat, alespoň nějaký opěrný bod.
„Znám ho??“ Dcera k ní zdvihla hlavu. Nebylo pochyb, že plakala. Krátce jí pohlédla do očí a potom se zase zahleděla do lesknoucích se kachliček.
„Takže znám, kdo to je a… jak moc ti ublížil??“ Znovu k ní vrhla rychlý pohled. Ten její výraz se jí nelíbil. Mia dobře věděla, kam až by byla její matka schopná zajít pro ochranu dcery. Zase jednou se tvářila jako dravec, co se chystá rozsápat svou kořist na kusy.



„Mami, … tohle NE,“ řekla důrazně a zvedla se ze země. Chtěla se prosmýknout kolem ní, ale matka jí zastoupila cestu.
„Chci si jít lehnout,“ řekla pevně.
„A já chci abys odpověděla. Zlato, jestli ti nějaký chlapec ublížil, tak…“
„Tak uděláš co?? Zařídíš, aby jeho tátu vyhodili z práce?? Vyškrtneš ho ze seznamu uchazečů na vysokou?? Mami, takhle to nefunguje.“
„Nic takového jsem neřekla,“ ohradila se. Dina
„Ale jsi toho schopná.“
„Jsi do něj zamilovaná??“ otočila náhle téma.
„Já nevím. A jak se to pozná??“
„Lehko… a těžko zároveň,“ připustila.
„V tom případě lehko a těžko říct. Můžu si jít lehnout?? Celkem mně bolí hlava.“

Její matka kapitulovala a ustoupila stranou. Ani teď zpětně nevěděla, jestli by bylo rozumné z ní dál tahat rozumy i proti její vůli. Tady se asi ta chyba nestala, ale kde tedy?? Možná si přeci jenom neměla znepřátelit Vally. Když se k Landgraabovým někdy kolem deváté konečně dovolala, pořádně jí do toho telefonu seřvala. Nechala tam její dceru samotnou. Sice to sama chtěla, ale stejně měla mít ta holka tolik rozumu, aby poznala, že Mia není zcela při smyslech. Ale o onom tajemném neznámém se nic nedozvěděla. Vally dokonce zněla překvapeně, když se o tom zmínila. Tajemný neznámý, pch… zírala na jeho fotku na titulní straně dnešních novin. Roztrhá ho a rozsápá.


_________________
Ze života mých simů http://puffinus.cz/_forum/viewtopic.php?t=1190&postdays=0&postorder=asc&start=0

"Ale snít o něčem nepravděpodobném má své jméno. Říká se tomu naděje." Jostein Gaarder